Cuba 2011

Aktuální články


Rubriky


Odkazy


Fotoalbum


Archiv


Anketa


Hledání



RSS

Úterý 3.5.2011 - Hůrá domů

 


 Pozdní ráno nebylo příjemné. Již bylo značně teplo a bolela hlava. Míša mě vzbudila, že holky potřebují pomoc s vrácením našeho číňana. Došel jim benzín při projížďce Havanou. Nechápal jsem co po mně chtějí, ale oblékl jsme se a šel s nimi neznámo kam. Při hledání zaparkovaného číňana mě vysvětlily, že byly rezervovat místa v letadle u AEROFLOTu, které rezervovat v Havaně nejdou. No, a že vrátí autíčko. Drobčo bloudily a  bohužel autíčku došla šťáva dřív, než dojely do půjčovny. Hladinu benzinu jsme poslední den drželi hodně u dna, protože cena zbylého benzínu se nekompenzuje. Řekli jsme si….nevrátíme ani kapku i kdybychom ho měli dotlačit….Číňan naštěstí stál na druhém rohu ulice. Seděl jsem vedle autíčka a chrlil nápady. Potřebujeme pet lahev benzínu, abychom dojeli. Autíčko bylo půjčené do jedenácti a nechtěl jsem platit další den navíc. Zachránila nás Míša, která se obětovala, dojet pro benzín s místním občanem ve voze žiguli 1500. Vozidlo bylo zřejmě už po technické. Chyběla podlaha u spolujezdce a bylo možné v reálu sledovat kolečka převodovky. Míša celou dobu musela držet kolena u brady, aby si za jízdy nepopoběhla. Když přinesla benzín, byla sebevědomě větší. Stále jí stály vlasy hrůzou z té jízdy. Po dolití pohonných hmot se číňan rozjel a ani nesvítily kontrolky. Do půjčovny jsme dorazili s hodinovým zpožděním. V těchto zeměpisných šířkách jsme přišli ještě v předstihu. Např. holkám na Aeroflotu vysvětlili, jestliže se máme v 7 hodin odbavit, musíme být na letišti o tři hodiny dříve. Kubánci odbavují ve svém tempu. Takže jsme znovu volali taxík a po třetí upřesňovali hodinu přistavení vozidla. Paní Helena nám vysvětlila, že taxi buď přijede pozdě nebo dřív. Na otázku jak pozdě, již se smíchem neodpověděla. Šli jsme dobalit a ještě se vykoupat, protože jsme si v poledním horku vychutnali procházku z půjčovny k Heleně.  Než jsme se nadáli, přijelo taxi. Rozloučili jsme se s paní a panem domácím a snažili jsme se naskládat naší bagáž do přistaveného taxíku. Na to, že to bylo 307 combi, tak vypadal dost v hrůzném stavu, řidič vší silou držel volant, jak mu kopal do rukou. A rádio měl na plný ceres, aby nebyly slyšet zvuky vozidla. Ale zase stálo o 5 CUC méně než taxi z letiště. Na letišti jsem urychleně vyhledal toaletu. S 5 CUC jsem letěl na WC. Obsluha byla shovívavá a požadovala peníze až po použití. Jelikož jsem mával jen papírovou bankovkou a myslel jsme si, jak jsem nad nimi vyzrál. Zmýlil jsem se, jelikož to co chybělo v CUC, mi vyplatila Eurech. Prostě mají směnárnu i na WC. To nenajdete snad nikde na světě, kromě Kuby. Mezi tím holky šly vyměnit nacionale měnu, kterou jsme neutratili. Bohužel, nacionale měnu vykupují jen v bance v centru. Na otázku, proč mají v ceníku i kurz pro nákup, paní jen pokrčila rameny. Jelikož jsme na odbavení ve vstupní hale čekali asi hoďku, u přepážky odbavení jsme byli jako první. Čekání se vyplatilo, rezervovali jsme si sedadla. Po přesunu do mezinárodního prostoru s našimi malými příručními zavazadly jsme vyčkávali na odbavení do letadla. Zdejší obsluha toalety seděla pod nápisem toaleta free a požadovala platbu za poskytnuté služby, tady jsem doopravdy neplatil. Byly jsme tak unaveni, že jsme si nekoupili ani lahev do letadla. Konečně nás vyzvali k nástupu do letadla. V letadle jsem si uvědomil, že v ruce držím dvoulitrouvou lahev coli a nikdo mě nezastavil. Usadili jsme se pohodlně, jak to jen šlo, do křesel a užívali jsme si 13-ti hodinový let. Rychlejší pasažéři před vzletem obsadili volné sedačky, aby se mohli natáhnout. Během letu jsme skoro letušky neviděli. Pozřel jsem jen kousek suchého chleba. Je 4.5. 2011 odpoledne. Konečně jsme přistáli v Moskvě a podrobili se důkladné osobní prohlídce. Sundat botičky a hurá se opět odbavit. Renča celou cestu hlídala jako oko v hlavě obraz, který si koupila v Trinidadu. Nakonec ho zapomněla během laškování při osobní prohlídce u RTG. Chudinka obraz, ležel tam víc jak hodinku. Nikdo ho nezcizil. Ruské bezpečnostní složky ho nevyhodnotili ani jako podezřelý balíček a nevyhodili ho do povětří. Po čekání na Gatu se zobrazila zpráva o změně místa nástupu. Alespoň přesunem z místa na místo, jsme zabili další čas čekáním na letadlo. Konečně je čas odletu a z rozhlasu se ozve, ať se okamžitě do letadla dostaví hledaný pilot. Z Moskvy jsme odlétali o tři čtvrtě hodiny později. Konečně letíme. V Praze přistáváme 4.5. 2011 20:20. Šťastně jsme dorazili a políbili rodnou hroudu.


Obě blondýny ještě ani nestačily vylézt na pražský asfalt a už začaly vymýšlet podzimní dovolenou. Jinak se ta realita prostě nedá přežít.


 

(více)

03.05.2011 10:36:00 | 0 komentářů | Autor: Bassák | stálý odkaz

Pondělí - 2.5 2011

 

Po ranním rozbřesku, který pro nás Evropany začíná okolo osmé hodiny, a následném sbalení stále větších a větších zavazadel, jsme se jali opustit Matanzas. V tomto městě je zajímavá starodávná zachovalá lékárna na hlavním náměstí a blízká jeskyně. My jsme to absolvovali v opačném pořadí. Nejprve naakumulovat chlad a pak do rozpáleného města. V plánku byly uvedeny dvě cesty k jeskyni. První cestou se nám nepodařilo projet, ale za to se nám podařilo najít tu vzdálenější cestu. Kubánci používají pěšinky taktéž jako silnice a v tomto případě ušetří třeba cca 10 minut objezdu jednoho bloku domů. Na druhé straně cestičky, která vyústila na hlavní silnici, jsme poděkovali prozřetelnosti, jelikož stará vozidla -  Ameriky to projedou, ale Číňan by ležel na bříšku po pár metrech. Dle mapy a slunce a s trochou štěstí jsme jeskyni našli. Zaplatili jsme za parkování a zakoupili vstupní lístky s vytištěními daty na vstupenkách, staršími než jsme snad sami. Jednu vstupenku čerstvě vytištěnou jsme měli z přede včera, druhou ze včerejška, třetí a čtvrtou starou čtyři dny. Jen jsem potrápil kontrolu u vstupu do jeskyně, jelikož jsem si chtěl nechat lístky na památku (papír je opět na výkupu dražší a alespoň si zlevním dovolenou) a zamezit tak dalšímu koloběhu. Záměr neprošel, přišel jsem o druhotnou surovinu. Jedna koloběžná vstupenka je jejich půlměsíční plat.  Vstupujeme do podzemí, které je osvětleno elektrickým proudem a  cesta vybetonována. Dokonce je tu zábradlí. Nedostali jsme helmy ani svítilničky, ušetřili na nás. Prohlídka byla totožná s předešlými, až na pokusy průvodce mluvit česky, jelikož pobýval u nás v době minulé. Co jsme viděli a slyšeli? Tůňky, krystalickou výzdobu, nějaké krápníky a mnoho hlučných Kubánců, kteří si pouštějí svoje hity z mobilu i při prohlídce jeskyně. Seznámili jsme se tam s manželi z Argentiny. Sympatický pár, slušně jsem si pokecal univerzálním jazykem, nohama, rukama, hlavou a občas slovní zásobou yes a no. Renča s Míšou pak uvedli vše na pravou míru. Ale na rozdělení Česko – Slovenska jsem odpověděl plynule a kupodivu rozuměli, kaput Slovak make Čech no Slovak. Gut bay Slovak, ai am bizy tu day. A politické názory z té doby, zde nebudu prezentovat, jelikož by toto dílo bylo samotné na celou knihu. Na zpáteční cestě jsem se zamyslel a přestal vnímat okolí do okamžiku, než jsem viděl andělíčky.  Dostalo mne to do kolen a nakonec i na prdel. To byla šlupka, krev stříkala okolo kořínků vlasů a já hledal pevný bod na tom kolotoči. Na myšlenku jsem dostal odpověď. Do budoucna by to mohlo být méně bolestnou formou. Průvodce přiskočil a naúčtoval mě ulomený krápník stále zapíchnutý v mé hlavě. Vyprávění této události, ženskou častí výpravy je rozdílná a pochybuji, zda byly v jeskyni přítomny. Teď byl ten pravý čas navštívit starodávnou lékárnu. Vidění se zcentralizovalo na tři až čtyři současné obrazy, takže jsem následoval naše čtyři průvodce. Při zpáteční cestě jsme chtěli najít tu původně nenalezenou první cestu, jelikož měla ušetřit tak 6 km. Nevěřili jsme svým očím, na naší mapě byla zobrazená cesta, která byla ve skutečnosti pěší tunel, do kterého jsme vjeli, ale před tím jsme museli sklopit zrcátka. Renča jen poznamenala, jestli se ta betonová kopka nebude na konci zužovat. Projížděli jsme rychlostí 2 km za hodinu a meditovali jsme, co uděláme, když se zasekneme v tubusu. Nešli by otevřít ani jedny dveře. Při kontrole zbývajícího místa mezi vozem a tubusem jsem si opět strhnul zaschlý strup na hlavě. Uklidňoval jsem se myšlenkou na dědu, který jedním kopem, před nějakou dobou, vykopnul přední sklo auta. Akční scéna z filmu Vřískot I,II,III atd. To ale nebyl ten hlavní   zážitek.  Dostali jsme se na konec tubusu.  Tam stálo zaparkované auto bez řidiče, které se nedalo objet. Situace gradovala.  Smrad, který jsem v životě necítil, v letadle by okamžitě vypadly dýchací přístroje. Matně si pamatuji, jak jsem málem urval zbývající dva ovládače elektrických okének. Ještě dobrých pět minut, než jsem se probral, jsem držel ovládače a motorky u okének již zpívaly internacionálu.  Mezitím bylo uhnuto s autem v našem směru a soudruzi pokračovali v přehrabávání skládky, kterou jsme viděli po naší pravé straně. Okénka jsme nechali zavřené až na náměstí Matanzasu. Když jsem zaparkoval v ulici blízko náměstí, přihnal se boy na kole a začal hovořit, že zde se neparkuje a musíme někam jinam. Hned se nabídl, že nás tam doprovodí. Jak se nahnul k našemu okénku v autě, spadl z kola. Za ten smrad z auta nám výběrčí parkování naúčtoval dvojitou taxu, jelikož vedle nás nikdo nebude chtít zaparkovat a on přijde o tržbu. Náladu nám zpravila náhoda.  Našli jsme občerstvení, kde jsme si koupili hod dog za Pesos nacionále. Každý jsme si šli přidat. Radikálnější odnož naší výpravy si chtěla na náměstí postavit stan. Levné stravování a hlavně se naskytla možnost utratit zbylé desetitisíce pesos nacionale. Naštěstí trpěla taktéž malým obsahem močového měchýře a sprintem jsme se vehnali do jediného hotelu na náměstí. Každý šel jedním směrem a bylo dohodnuto, kdo najde onu místnost, dává hlasitě najevo radost. Konečně jsem si zastrčil oči zpátky do důlků a narovnal si nehty u nohou. A mohli jsme se těšit na další kulturní zážitek ve starobylé lékárně. Tento objekt doopravdy stojí za návštěvu. Našemu chemikovi se rozzářila očka, když objevila světoznámé značky v dózičkách a šuplíčkách z přelomu dvacátého století. Veškeré skleněné dózy jsou vyrobeny made in Rakousko – Uhersko, Bohemia. Fotoaparáty jsme zavařili a bylo stále co fotit. Po tomto zážitku jsme polevili v ostražitosti a opomněli jsme na naše zásady.  Navštívili jsme bar doporučený našim cyklistou. Jestli jsem tvrdil, že v Havaně jsme pili nejhorší mojito, tak toto to překonalo. Ani jsme nedopili a vyplatili se z této hrozné degustace. Ještě jsme se prošli městem k autu a snažili se nakoupit volume na večer. Do marketu nás ani nepustili, jelikož jsme si nechtěli odložit naše malá osobní zavazadla přes celá záda. Kultura v Matanzasu trochu zaostávala, jelikož bylo pondělí a měli většinou zavírací den. Pokud neměli zavřeno, tak nás nechali dívat z dálky na historickou požární stříkačku. Že ani 400 mm objektiv nepřiblížil vozidlo mimo rozměr maket. Konečně jsme nastoupili do vozu a snažili se kličkovat před smradem do Havany. Cestou jsme zastavili ještě na vyhlídce. Zde jsme pořídili jedny z posledních srovnávacích fotek, mostu postaveného ve výšce 110 metrů nad údolím.


Cesta ubíhala rychle, jeli jsme po dálnici a počítali Čínské naftové vrty. Jeden, druhý, třetí až dvanáctý, třináctý a kde je konečně odbočka do Cojímaru. Po jedné nápovědě jsme našli tu úzkou dvou odbočku v zatáčce.  Dorazili jsme do poklidného městečka Cojímar, kde před řadou let kotvil Ernesto Hemingway svou loď Pilar. Městečko je vzdálené cca 6 km od Havany. Malý přístav, pevnost, náměstí s bystou Hemingwaye a bar La Terraza jsou dominantou tohoto klidného místa. Po prohlídce nábřeží, památníku a pevnosti, jenž se stále využívá pro vojenské účely, jsme se jednosměrkou v protisměru vrátili do baru La Terraza. To, že jsme porušili dopravní přestupek, se vždy člověk dozví na začátku nebo na konci ulice. V průběhu není značení a jak praví kubánští policisté, máte to tu znát. Restaurace s barem se nachází na hlavní ulici, která vede k nábřežím. Zaparkovali jsme na jednom ze dvou vyhrazených míst pro parkování a ověšeni fotoaparáty jsme vstoupili do restaurace jak zájezd japonských turistů. Prošli jsme kolem baru a prohlíželi si výzdobu na stěnách restaurace. Kam oko dohlédlo, byl na fotkách Hemingway nebo jiná výzdoba spojená s rybami a rybařením. A ejhle ideologický vůdce na rybách se spisovatelem a další a další společné fotografie. Nádhera. Zasedli jsme k dřevěnému barovému pultu a požádali barmana o mojito, abychom si spravili chuť. Barmanova džezová figura slibovala, že již toho dost vypil a vypadal důvěryhodně. V pasu byli dva v jednom. Připravil sklo na barový pult, vyndal mátu z lednice a ostatní přísady. Připravil a přinesl. Chuťové buňky si opět uvědomily, kde se nacházejí a proč tam jsou. Drink jsme pomalu usrkávali a vychutnávali si klidnou odpolední atmosféru do doby, než venku zaparkoval autobus s turisty. Rychle jsme se snažili si ještě objednat daiqiri, než průvodce uplatní voucher na koktejly pro celý autobus. To se naštěstí podařilo, jelikož každý z hostů si přál jiný koktejl. Daiqiri nás trochu zklamalo, jelikož led nedrtil ani nesekal, ale kostky nasypal do drtiče a připravil tak ledovou drť. Ta se bohužel rychle rozpouští a ovlivňuje tak chuť koktejlu. Pro turisty připravoval drinky po pěti nebo po šesti a my jsme se mu dívali na ruce a kontrolovali jeho pracovní postupy. Jeden z turistů byl nespokojen a koktejl reklamoval. Barman bez jediného slova sebral všechny drinky z baru a vylil je do výlevky. Z posledního si usrknul, protáhl obličej a touto grimasou dal turistovi za pravdu. Připravil nové. Holt i kubánský mistr tesař se utne. Po zaplacení jsme s veselou náladou nasedli do číňana a vydali se hledat Vilu, kterou obýval Hemingwey do revoluce. Z Cojímáru odjíždíme cestou, kterou jsme přijeli, takže jednosměrkou v protisměru.


Po nalezení dálničního přivaděče jsme se před Havanou odbočili vlevo a stále jsme se drželi soudružsky vlevo. Bohužel v naší mapě nebyl statek Finca Vigia zakreslen, tak jsme jeli na blind. Po ujetí cca 20 km po cestách a necestách po předměstí Havany jsme se rozhodli zastavit a další směr raději konzultovat. Chtěli jsme si dát taky něco k snědku. Rebi po získané zkušenosti chtěla pouze hot dog, tak jsme se snažili vyhovět. Zastavili jsme u páru místních obyvatel a snažili se navázat komunikaci “ k d e  j e  F i n c a  V i g i a“ (španělsky). Míša ovládá otázky dokonale s Kubánským dialektem, sama si musela uvědomovat, že občas na nás mluví španělsky, jako rodilí mluvčí, aniž bychom to od ní čekali a průběžně přechází z jednoho jazyku do druhého a již dokázala dělat obláčky kouře jako Havaňanka od La Bonegita de Medio. Po tomto úvodním vysvětlení již nikoho neudiví, když zastavený domorodec mluvil na nás plynule, rychle a v dialektech. Ani jsme nestačili kývat hlavami, že jako tomu rozumíme, jak rychle hovořil. Přitom zvládl i podélnou mexickou vlnu. Dvakrát za sebou udělal, že přiráží a zvlnil hrudník. Opět jsme položili stejnou otázku a opět zatančil a zpíval tu samou písničku. Míša ho vyzvala k pomalejší komunikaci a tím ho donutila mluvit pomalu a pomalu tancovat. Tuto choreografii jsme pochopili tak, že máme jet pořád rovně a za dvěma kopci se máme opět zeptat. Po dvaceti minutách jízdy jsme překonali druhý kopec a podle tanečníka se přeptali na další rytmus. Měl pravdu, byli jsme blíž, než jsme čekali. Kubánci občas poradí, aniž by věděli správnou odpověď. Odbočili jsme do postranní uličky a zastavili o vrat Fincky Vigia. Za jejím plotem Kubáňata hrála softball a hlídala je vojenská hlídka. Zastavili jsme ve vratech a snažili jsme se vjet dovnitř, Hemingway nás pozval na čaj o páté a již bylo k šesté hodině. Hlídač nás nechtěl pustit, ať přijedeme zítra, že v pondělí má zavírací den na úklid. Snažili jsme se vnutit. Zameteme a vyčistíme bazén, nějak nám to nevěřili. Jeden hlídač byl podplatitelný a druhý byl rezolutně proti. Při zavírání brány jen utrousil, jeďte boční ulicí nahoru. Tam již stal další voják s vysílačkou a čekal na nás. Vstoupili jsme do Hemingwayovi zahrady a našemu průvodci jsem věnoval barevný obrázek na statním papíru. Průvodce odmítl se slovy, že jsou čtyři, takže potřebuje dvojnásobek papírků. Začali jsme svou soukromou prohlídku u Hemingwaye. Prošli jsme vstupní branou a vydali se po příjezdové cestě k hlavní budově. Budova je postavena na kopci a je z ní vidět na Starou Havanu. Park je rozsáhlý se vzrostlými stromy, který poskytují příjemný stín i za slunečního dne, jako byl dnes. Zamířili jsme k bazénu a k bývalému tenisovému kurtu, kde novodobí vládci vily zaparkovali Hemingwayuv člun Pilar. Dům jsme si prohlédli přes okna. Je neuvěřitelné, že již 50 let zde pán domu nebydlí. Vím to, ale mám stále pocit, že odešel před pěti minutami a zanedlouho se vrátí. Při zpáteční cestě jsme pod plachtou objevili oprýskaný bílý Chevrolet, kterým jezdil původní majitel vily. Proč postavili novodobí činitelé Kuby člun na kopec, že by čekali velkou vodu? Opouštíme oázu klidu a vracíme se zpět do Havany. Jsme unaveni a hledáme něco ke snědku, nejraději hot dog. Rozhodli jsme se najíst někde ve městě na 25. ulici. Zaparkujeme u restaurace a vstupujeme dovnitř. Přečteme si jídelní lístek a opět zklamáni odcházíme. V této části města je restaurace snad na každém místě. Jen před jednou restaurací je značná fronta a Kubánci spořádaně čekají, až se v restauraci uvolní místo. Oživila se vzpomínka na čekání na hranolky u Arbata. Zašli jsme do čínské restaurace. Čínská restaurace se jmenovala jen proto, že obsluha se obléká do čínského oblečení a na jídelním lístku měli rýži. Nakonec jsme povečeřeli v rychlém občerstvení a odjeli jsme k Heleně se ubytovat. U Heleny jsme se seznámili s novými podnájemníky z Čech a sdělovali jsme si dosavadní zkušenosti. Byli z Kuby nadšení a my zase po celém pobytu unaveni. Ale co si můžeme špatného myslet o Kubě v půl třetí ráno po zdolání 1,5 l sedmiletém výběrovém rumu a v koutku úst povalujete ručně zabalený doutník. Co jsme vypili, byla asi jedna třetina toho, co dokázal Hemingway vypít za večer sám.     


 


    


     


  


            

(více)

02.05.2011 10:34:00 | 0 komentářů | Autor: Bassák | stálý odkaz

Neděle 1.5.2011

Prvomájový průvod


Na tento den jsem se těšil, ještě než jsme odletěli na Kubu. Vzpomínky na naše prvomájové průvody posílily mé odhodlání cestovat na Kubu a vrátit se v čase o pár let nazpět. Den jsme začali netypicky. Posnídali jsme na blízké benzinové pumpě, jelikož majitel ubytování nenabídnul snídani ani jiné občerstvení. Konečně jsme neměli vajíčka. Na pumpě byla i malá prodejnička pečiva a sladkostí. Dali jsme si koláč s neznámým džemem, mufiny, pizzu a zapili jsme tuto malou slavnost ovocnými džusy, kubánskou tukolou a kubánskou kávou. Následně jsme naskákali do číňana i s lehkou polní . Náš cíl směřuje do hlavního prvomájového průvodu na Varaderu.  Varadero je od pevniny odděleno padacím mostem, který zvedl Fidel v roce 1960 pro ostatní Kubánce. Před tímto obdobím byla tato oblast zaslíbena jen pár vyvoleným milionářům. Při přejíždění padajícího mostíku, jsme si zvedli sebevědomí. Pohybovali jsme se po infrastruktuře p. Duponta, který si na tomto území vybudoval malé skromné sídlo a pak nedobrovolně věnoval  Kubánskému lidu. Projížděli jsme širokou ulicí, která vede přes celý ostrov. Z číňana jsme si prohlíželi honosné vilky z padesátých let a na ně namačkané hotelové komplexy. Naše první zastávka byla v jednom z těchto komplexů z důvodů směny financí. Jelikož Kuba je jen socialistický stát a ne komunistický a i tam je třeba za služby ještě stále platit, bohužel pro nás convertibilní měnou. Po prohození měkkých Eur na tvrdé kubánské CUC v hotelovém kurzu, který není nikde stejný kromě původního přání vůdce. Vůdce se na to dívá odevšad z billboardů a všude je vychvalovaný, takže když to vidí, tak to schvaluje. Cestou jsme minuli sochu jednorukého Dona Quijota na svém oři, před stejně pojmenovanou restaurací. Vyslovil jsem otázku: “Co tam asi bude chybět v restauraci?“. Na svačinu jsme se zastavili u Duponta. Prostřeno měl ve francozské restauraci, kterou má zřízenou z knihovny a ostatního prostoru v přízemí. Ale nikde nás nevítal. Hledali jsme ho po celém domě. I vyhlíželi jsme ho z horního patra budovy. V horním patře je v současnosti bar s disko pultem a parketem. Nenašli jsme ho ani na přilehlé terasa, z které je nádherný výhled na golfový klub a další komplexy hotelů. Chvíli jsme postáli na terase a dívali se přes zelenou glazuru nanesenou na pálených střešních taškách, typickou pro tento dům. Výhled z terasy přes střechu domu splývá se zelení kolem domu. Asi ty tašky nakupovali v Bramaku, když bez potíží vydrželi již padesát let. Dopřáli jsme si jízdu z horního patra do přízemí osobním výtahem, uvedeného do provozu ve čtyřicátých letech minulého století.  Každá původní část domu je detailně propracována o proti současným dodatečným úpravám. Na přilehlé pláži nás opustila Rebí, jelikož konečně našla rajskou pláž. Bílý písek, zelené palmy a azurově tyrkysové moře.  Po odlehčení číňana jsme postupovali dál na konec ostrova. Cesta byla lemována zprava mořem a z leva hotelovými komplexy, které na sebe navazovaly. Konec cesty. Vstupní brána do dalšího hotelového komplexu. Na zpáteční cestě, jsme si odskočili do jeskyně Cuevas Ambrosio. Jeskyně je specifická, tím že průvodce vám propůjčí svítilny a pošle vás samostatně za grafity, které udělali místní Indiáni, ještě než přijel Kolumbus. Asi se poradili s Dupontem jakou barvu použít, aby to vydrželo několik století. Grafity jsou posvátné ornamenty, které se nesmějí fotit. Takže grafity jsou ve fotografické příloze. Největší zážitek z jeskyně měla Míša. Ráda se fotí s netopýry, kteří zde žijí a poletují nad hlavami. Mávala jim baterkou do očiček a upozorňovala na sebe křikem: “ ááááá néééé“. Jak se říká, proběhla to rychle. Já stále hledal prvomájový průvod, jelikož dnešní den byl první květnový. Vrátili jsme se do centra Varadera. Konečně jsme našli, co jsem hledal. Ve středu Varadera, naproti obchodnímu centru je park, kde byl kubánský prvomájový happening. Z reproduktorů se linula hudba a Kubánci tančili a propagačně pili alkohol vlastní produkce. Ve čtyři hodiny padla a manifestace pracujících se rozešla. Na místě po nich  zůstalo jen značné množství odpadků. Ale žádný průvod, žádné proslovy. Opět jsem byl obrán o iluze. Vrátili jsme se k Dupontovi si zaplavat. Na pláži nás zastavil aktivní Kubánec, co tam děláme, když nemáme plastový náramek hotelových komplexů. Jen jsme ukázali, že patříme k Dupontovi a s kýváním hlavou nás aktivista propustil. Když u Duponta parkujeme, tak k němu patříme, to dá rozum, ne? !. Od hlučných Kubánců jsme se snažili dostat co nejdál a proto, jsme se snažili brodit mořem pod útesem nad kterým stojí  vila. Dostali jsme se na opuštěné místo s malou písečnou pláží. Kde jsme si užili soukromí a oddali se slunečním paprskům. K večeru jsme si ještě odskočili k známému výrobci rumu Josonemu do jeho parku s lodičkami a třemi restauracemi. V tomto parku jsou největší zajímavostí holubníky postavené jako zmenšené kopie třípatrových domů na kuří nožičce. Park je rozsáhlý a dále zaujme např. mexická hacienda, palma uprostřed záhonku pěticípé hvězdy, která již nemá všechny cípy. Nachází se tam i lavička se jménem původního majitele, která je kupodivu neponičená. V parku nás zastavovali zaměstnanci restaurace a nabízeli jídlo za nejlepší ceny na ostrově. Ukazovali langustu na tácu a přesvědčovali, že tuto velkou  langustu nám připraví. S poděkováním jsme odmítli a přes ulici se hrnuli do jiné restaurace. Restaurace na Varaderu jsou prázdné a místní se snaží nalákat zákazníka na kulinářské dobroty. Vše je způsobeno tím, že hotelové komplexy poskytují hostům veškerý servis, který mají v  ceně pobytu. Hosté večery tráví v hotelích a večer na ulicích Varadera nepotkáte ani nohu. Kromě nás tam byli jen Kubánci, kteří se snaží ještě něco urvat z vaší peněženky. Stánkaři vám nabízí zaručeně kubánské výrobky, bez  kterých nemůžete být. Aby si člověk vychutnal zdejší atmosféru, musí se naučit přehlížet dohazovače, prodejce a být hluchý ke všem okolním zvukům. Ve večerních hodinách opouštíme Vradaero. Jsme přecpaní a meditujeme na téma, jak to tu vypadalo před otevřením mostu veřejnosti. Představovali jsme si tu atmosféru, kdy zde ještě nebyl hotel na hotelu a rus na španělu. Ani tento večer nebyl ničím vyjímečný,  po návratu jsme se sešli na terase u lahvinky  kubánského rumu a plánovali náš předposlední den na Kubě.


 





(více)

29.04.2011 06:00:00 | 0 komentářů | Autor: Bassák | stálý odkaz

Sobota 30.4.2011

Dnešní vstávání bylo náročné, snídaně na 7 hodinu a v 8 hodin vyzvednout průvodce do parku na plameňáky. Nemohli jsme se vykopat, jelikož byla pouze jedna toaleta a určitá nepřizpůsobivá skupinka spolucestujících ji s malými přestávkami neustále blokovala. Po počátečních komplikacích jsme konečně zasedli ke snídani. Všichni jsme se těšili na vajíčka, které máme každý den. Dnes měla být vajíčka na tvrdo. Najednou přilétla paní domácí, že vejce explodovala. Chvilku jsme netušili co tím myslí, ale když nám nabídla omeletu z vajíček, pochopili jsme. Posnídali jsme tedy omeletu a pak si nechali přinést i ty údajně explodované vejce na tvrdo. Exploze spočívala v tom, že na některých vejcích byla prasklina, toť vše. Po vydatné vajíčkojádě a s malým zpožděním jsme se vydali pro průvodce národním parkem. Před správní budovou se již tvořili skupinky čekající na přiděleného průvodce.  Mlčeli jsme jako hrob a raději mluvili anglicky, jelikož jsme nechtěli být přidělený do skupinky 2 Čechů a 6 Rusů. Naštěstí jsme vyfasovali vlastního průvodce a dívali se jak 6 dospělých Rusů nastupuje do čínského vozítka. My, kteří máme stejný typ vozu a jedeme v něm v 5 osobách, máme sedačky na doraz a vzadu nepropadne ani špendlík. A to nepopisujeme, situaci když máme naložené auto batožinou a řídí Hemi: klíček od zapalování má zaražen hluboko do kolene pokaždé, když chce přidat plyn a na každé zastávce ho musíme z tohoto kokpitu vyndat. Autíčko je totiž projektované velikostně na Číňany.


Náš průvodce měřil přes dva metry a mohl mít něco okolo 100 kg živé váhy, jak bylo ze zadních míst poznamenáno: „pěkný chlap.“ Asi má již značné zkušenosti s tímto druhem vozidla a městnáním se do tohoto prostoru.  Tak bravurně se naskládal, že využil veškerý volný prostor. Jen při odbočování vpravo musel říkat, zda tam něco není, jelikož zastínil výhled z okénka. Naštěstí jsme po silnici jeli pouze 3km. Na začátku Mangrovníkového porostu, na místě kde končila silnice a začínal park, byla bouda kde si nás průvodce nahlásil, otevřeli závoru a vpustili do národního parku Zapata. Po včerejším dešti byla cesta mokrá a díry byly zaplaveny. Průvodce mě vybídl, ať přidám rychlost, jelikož plameňáci v 9 hodin odlétají. Kam odlétají - to si již dělá alibi, že tam dorazíme, kde nic tu nic a 47 CUC je v tahu. Vytáhli jsme okénka, zapnuli klimatizaci a z Číňana jsme udělali Jeepa. Přes díry a přes brody jsme projížděli tak razantně, že nebylo přes okénka nic vidět. Naštěstí to bylo pořád rovně. I kdyby plameňák stopoval u cesty, měl smůlu a my bychom mu nezastavili. Průvodce zavelel stop a my jsme naše obojživelné vozítko zastavili o rusáky, kteří přijeli před námi. Jejich posádky se již kochaly a fotografovaly slovy dva ptáky vzdálené cca 200 m. Ostatní opeřenci byli schovaní za hradbou místní vegetace. Míša a Renča si klestili cestu, jako by měli mačety, aby se dostali na výhodné místo, z kterého by bylo něco vidět. Když náš průvodce viděl s jakým odhodláním se holky drápou chroštím, aby za každou cenu něco nafotili, tak nám dal pokyn rychle nasednout do auta. Záměrem bylo, abychom předběhli ostatní a jeli první. Po sto metrech se otevřela úchvatná podívaná na červené, růžové a bílé plameňáky, volavky, kormorány a ostatní ptáky, kteří hledají jídlo pro své hladové krky. Holky vyskákaly ještě z nezabrzděného vozu a vleže, ve stoje, v kleče, zavěšený na větvi fotili jako o život. Vypadalo to konečně jako nedotčená příroda. Přesně v 9 hodin plameňáci stáli na ranveji a udělali frrrr. A bylo po focení. Pokračovali jsme tedy dál, na místo kde plameňáci měli ještě půlnoc. Zřejmě si klucí zapomněli nařídit budík. Pssss ať je neprobudíme. Bohužel nás dojeli hluční rusáci, Renča nevydržela a zakřičela Šadap plís. Na což ztichl i zbytek ptáků a ulétli neznámo kam. Ještě než jsme dorazili na kontrolní bod zlomu, tak jsme asi čtyřikrát zastavili a pozorovali místní faunu, vždy do doby než dorazila hlučná skupinka rusky hovořících turistů. Náhle v mokřadlech nebyla voda. Jestli to byl konec výletu, netušíme, ale průvodce řekl obrátit, tak jsme obrátili a tou samou stezkou pro kamzíky jsme se vraceli. Při zpáteční cestě jsme ještě stačili skrz stažená okna pořídit pár dynamických záběrů odlétajících ptáků. Ostatní záběry plameňáků doplníme z Pražské Zoo a konečně bude naše sbírka zvířat na Kubě kompletní.                        


Po jízdě rezervací a zpevněno-nezpevněných komunikacích jsme chtěli dopřát Číňanovi očistnou kúru. Jelikož při nasedání do vozidla jsme se již vždy ušpinili od zbytků krabů (viz. Včerejší den a proseknutá guma na dvou místech od klepet) nebo prachu - po průjezdu naší zkratkou, kdy jsme se modlili, abychom se nemuseli vracet přes zvířený prach.  Nevím jak to Renča dělala, ale dokázala vířit prach na ulici, ještě než jsme tím projeli. Zvířený prach (mračna) se nám dostával do vozidla všemi dírami. Vypadalo to jako by hořelo auto. Renča nasadila sluneční brýle a přidala rychlost, aby z toho ujela. My ostatní jsme vypadali jako beduíni po přežití pískové bouře.


Z těchto a jiných zážitků jsme usoudili, že by bylo potřeba auto umýt. Na dotaz kde je car wash, se domácí zamyslel a podíval se do dálky. Odpověděl, že v okolí 200 km nic není, ale není problém auto umýt u něj a že vše zařídí. Přistavili jsme tedy auto na určené místo. Přiběhl nějaký seňor, natáhl hadici, pomocí hadru a několika litrů saponátu auto asi hodinu drhnul.  Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že auto není pískově hnědé, jak jsme si půjčovali, ale jasně stříbrné. Po vyklepání koberečků nám zdejší děti přinesly bonbony (karamelky) za to, že jsme jim udělali pískoviště. Jen nevím, zda jsme neměli nechat ušpiněná okénka z důvodu přírodního filtru proti slunci, ale to uvidíme, až vyjedeme.    


Kolem 13 hodiny nasedly Míša s Renčou do umytého vozu a jeli vyzvednout seňora Felice se kterým měly domluvené potápění. Seňor měl problém holky poznat, protože si jejich nevýrazné obličeje nepamatoval. Pamatoval si pouze barvu auta a tak holky vysvětlovali, že auto je pouze umyté a že jsou to opravdu ony, s kterými  se má jít potápět. U seňora naložili veškeré potápěčské vybavení včetně lahví a vydali se na potápěčskou lokalitu, po silnici na které jsme včera píchli. Dnes by to prý neměl být problém, protože kraby přes poledne po silnici nepochodují. To je pravda, že nepochodovali. Silnice byla pouze pokryta 10cm vrstvou mrtvých a rozjetých krabů. Po 23 km jízdě pohřebištěm krabů a jejich ještě nenarozených nevinných krabíčátek byli konečně na místě. Ponor proběhl bez problémů. Propluli několika skalnatými tunely, prohlédli si korálovou stěnu a potopenou rybářskou loď s pamětní deskou věnovanou kubánským potápěčům. Rychle sundat husí kůži – neopreny, zabalit a pohnout se o dům dál. S rodinou hostitele jsme se přátelsky rozloučili, slzičky pěstičkou zatlačili a honem dál. Tato rodina byla úžasná, jak se o nás starala.  Konečně jsme vše naházeli do číňana, když jsme si všimli, že máme opět píchlé zadní levé kolo. Krabi se mstí i po smrti a jedno klepeto opět prorazilo dezén pneumatiky. Takže, vyházet vše z auta, vyndat kolo atd. Tuto operaci jsme si zopakovali asi po 30 km, kde je opravna pneumatik. Zdejší opravář má otevřeno v tuto roční dobu 24 hodin. Opravu provede rychle, kvalitně a bez dokladu. To je Kuba libre. Začalo se velmi zatahovat a viděli jsme již v dáli prudký liják. Rychle jsme naházeli vyndanou bagáž a opravené kolo do auta. Renča sešlápla plyn a před policejní hlídkou si to opět střihla přes středový pruh dálnice a  pokračovala k dalším vzdáleným cílům.


Projížděli jsme krajem cukrové třtiny a kolem jsme vnímali vybydlené budovy, které byly totožné. Vzpomněli jsme si na vyprávění Marty, která hovořilo o tom, že vůdci vymyslely školy v přírodě. Jen soudruzi udělali chybu, že mladí učitelé jim odmítli učit v těchto pustinách. Takže jsme napočítali cca 6 vyrabovaných škol na třiceti kilometrech uprostřed polí. Naštěstí jsme jeli po hlavní silnici a tak jsme nikde nezabloudili do doby než jsme dorazili do městečka Cardenas. Městečko je specifické tím, že hlavní dopravní prostředky jsou koňské drožky. Město jsme projížděli po směrovkách na Vradero. Po šestém odbočení vlevo již nebyly směrovky na Varadero ani na nic jiného. Podle severního větru jsme si určili teoretický směr a vjeli do ulice, trochu jsme se divili, když Kubánci komunikovali rukama a skákali na zdi, když jsme je míjeli. Takto jsme projeli asi deset křižovatek, než jsme se dostali na širokou kolmou ulici. Konečně jsme pochopili, že jsme celou dobu jeli jednosměrkou. Ke konci jednosměrky, již i Kubánci Renče uhýbali, stačilo zapnout jen stěrače a rukama gestikulovat přes otevřené okénko. Úspěšně jsme opustili město a přibližovali se do Varadera. Již se smrákalo a nevěděli jsme, kde složíme naše hlavičky. I Když jsme měli dohodnuté ubytování od předcházejícího pronajímatele tak, jsme neměli přesnou mapu Vradera.


Ve Varaderu jsme kupodivu ubytování nalezli rychle a také jsme rychle vypadli. Pronajímatelka, byla obsazená a nabídla alternativní možnosti. V rozpadlých domech cca tři ulice od sebe, za cenu převažující prozatímní pronájmy.  Cenu jsme rozporovali a Kubánci se tvářili, co si to dovolujeme nepřijmout jejich nabídku, vždyť jste na Varaderu. S Varaderem jsme se rozloučili a snažili ubytovat v okolí. Po pokusech v městečku Guásimas se ubytovat, jsme najeli na dálnici a upalovali necelých 40 km do města Matanzas. V průvodci psali, že tam na jižním předměstí se nacházejí neoznačené pronájmy. Hle po 10 km jízdy nás zatavila mítná brána, první kterou jsme potkali na Kubě. Požadovali 2 CUC za průjezd. Do Matanzasu jsme dorazili již ve večerních hodinách. Odbočili jsme do první vedlejší ulice a zastavili u prvního pronajímatele. Ten se nás ujal a pokusil se dohodit dalším kolegům, jelikož měl obsazeno. Ubytovali jsme se u dvou tlouštíků. Ty jediní měli volné dva pokoje. Vynosili jsme všechny krámy z číňana do pokojů a pak se sešli venku na terase a prodiskutovali denní zážitky přes dno 43% obalu.        


         

(více)

29.04.2011 04:00:00 | 0 komentářů | Autor: Bassák | stálý odkaz

Čtvrtek 28.4.2011

Dnes jsme si maličko mohli přispat, protože v plánu byla návštěva delfinária a první show začínala v 10 hodin. Úplně nejvíc se těšila Míša, celou noc se jí zdálo o tom, jak se koupe s delfíny. U vstupu jsme tedy zakoupili 4 vstupenky na show plus jednu na koupání. Do začátku show zbývalo cca 30 minut, které jsme si krátili pozorováním dovádějících delfínu v mořské laguně určené pro show. Bylo vidět, že jsou delfíni spokojení a že se na své vystoupení těší. Show byla zábavná a tak jako v muzeích jste součástí historie s možností si vše osahat, tak i tady byl leckterý návštěvník součástí show. Jedna paní málem přišla o svou kšiltovku, která se delfínovi líbila a tak si ji na chvilku půjčil. Naštěstí byl slušně vychovaný a byť trochu mokrou ji  paní zase vrátil. Po skončení show přišla konečně Míši chvíle. Převlečená v plavkách postávala ve skupince cca 17lidí a čekala na povel. Nejdříve je rozdělili do skupinek po 4 – 5 osobách a každý vyfasoval plavací vestu. První skupinku tvořilo 5 sněhově bílých niederlandských 120 kilogramových mastodontek, které při skoku do laguny vytvořily obrovskou vlnu tsunami. Chudáci delfíni, nejen že museli tuhle rozklepanou haldu tuku políbit, ale dokonce je museli vozit po hladině………. ještě aby si tak uhnali kýlu. Míša si koupání užila. Plná zážitků a dojmů se pak dokonce odmítla vysprchovat, aby ze sebe nesmyla pach připomínající 20 minutový zážitek. Kdo chtěl mohl si za 40 CUC koupit CD se svými fotkami, které během koupání pořizoval místní „profesionál“. Ale i zde se dalo ušetřit a bylo Míše nabídnuto „ dám ti CD s tvými fotkami za 30 CUC, ale schovej ho, aby nebylo vidět, že s ním odcházíš“. A tak si všichni chodili pro CD, ale nakonec s ním nikdo nevyšel. Přesto byli všichni spokojeni.


Vrátili jsme se do casi particular zabalit. Naskládali jsme věci do auta a rozloučili se s milými majiteli. Podle mapy jsme zjistili, že Playa Larga, kam máme namířeno, je cca 80 km daleko, což je co by kamenem dohodil a zbytek doběhl pěšky. Rozhodli jsme se tedy ještě cestou zastavit na světově proslulé pláži Playa Giron v zátoce Sviní a vykoupat se. Cesta na pláž vedla podle mapy po žluté silnici. V místě kde končil asfalt a začínala prašná cesta se najednou objevila fabrika na cukrovou třtinu. Něco takového jsme nikdo a nikdy neviděl. Byla to obrovská, ale zároveň impozantní hromada šrotu ze které trčely různé komíny. Do fabriky vedly koleje na kterých postávali celé soupravy vlaků včetně lokomotivy a všude okolo se pásly kozy. Od místních obyvatel jsme se dozvěděli, že fabrika donedávna fungovala a že je zavřená teprve 6 měsíců. Neuvěřitelné. Ještě stále s vykulenýma očima a s údivem nasedáme zpět do auta a najíždíme na prašnou cestu. Jestli to byla opravdu žlutá silnice nevíme, jiná totiž široko daleko nebyla. Ale co víme je, že byla v dezolátním stavu a my si připadali jako na Relay Paříž Dakar. Asi po 20 km jízdy jsme i přes zavřená okénka vypadali všichni jako zavalení horníci. Naštěstí prašnou cestu za chvilku vystřídal asfalt a my mohli vyvětrat. Přesto, že je pláž Playa Giron velmi známá, nepotkali jsme zde skoro ani živáčka. Dominantou je obrovské, již uzavřené a zničené rekreační středisko na bílé pláži, kde palmy sahají skoro až do moře a celé tohle stále střeží kubánští vojáci z nedaleké věže. Vykoupali jsme se, prohlédli si korálové dno a vydali se hledat ubytování a benzinovou pumpu do cca 30km vzdálené vesničky Playa Larga. Silnice vedla podél pobřeží, kde moře mělo barvu jakou známe pouze z reklam. Občas nám před autem proběhl nějaký krab a tak jsme museli trochu kličkovat. Kontrolka benzínu už svítila poměrně dlouho a my se modlili, abychom dojeli do Playa Larga. Jak nemilé bylo z jištění, že v Playa Larga benzínová pumpa není. Podle jednoho místního pána byla nejbližší pumpa cca 30km a to nám bylo jasné, že už v žádném případě nemůžeme dojet. Modlili jsme se čím dál tím víc a čekali na zázrak. Byli jsme vyslyšeni a po 5km jsme našli pumpu. Sice neměli náš speciál 94, ale v tuto chvíli mělo čínské auto smůlu, dostalo 5 litrů benzinu 83. Teprve pak jsme si troufli dojet na vzdálenější pumpu a dotankovat speciál 94. Kvůli benzinu jsme ten den najeli víc jak 60km. Když jsme se vrátili zpět do Playa Larga, abychom našli ubytování, byla skoro tma. Naštěstí i tady si nás ubytování našlo samo. Na první křižovatce stál kubánec, který nabízel super ubytování. V první chvíli to úplně naše představy nesplňovalo a tak jsem podotkla, že bychom se možná ještě podívali i jinde. Že jeho dům je daleko od centra, od pláže a není tu žádná restaurace. Okamžitě se začal smát a říkal, že jeho dům je v centru, restauraci můžeme mít u něj na zahradě a na pláž to máme 2minuty autem. Vzhledem k tomu, že bylo dost hodin, rozhodli jsme se zůstat a měli jsme se královsky. Rodina byla milá a snesla by nám modré z nebe. K večeři nám udělali obrovskou tabuli, kde byli vybrané dobrůtky jako je krokodýlí maso a langusta. Ještě že jsme zůstali.


PS. Když se ohlédnu zpět……….asi by se našla hezčí casa particilar, kde jsme bydleli, ale tahle v celkovém hodnocení a přístupu majitelů byla bezkonkurenčně nejlepší.


 


                   





 

(více)

29.04.2011 02:00:00 | 1 komentářů | Autor: Bassák | stálý odkaz

Středa 27.4.2011

Dnes jsme posnídali na terase a vydali se do centra Trinidadu. Trinadad je nádherné koloniální městečko, které nás uchvátilo. Prošli jsme přes náměstí, kde si Ranča koupila obraz a zamířili do koloniálního muzea, odkud byl impozantní výhled na celé město. V muzeu se nás ujala kubánka a velmi ochotně nás provedla celým muzeem. Tak jako všude na Kubě, tak i tady jsme byli alespoň na chvilku součástí historie a měli jsme možnost si v muzeu vše osahat, dokonce i originály. Z muzea jsme zamířili do internetové kavárny, odkud jsme chtěli na internet vložit naše zápisky z cest. Seňora nám sdělila, že momentálně není signál, že bude asi za 1-2 hodiny. Na dotaz zda je v Trinidadu ještě nějaký internet, tak trochu neochotně odpověděla, že né, že je to jediná internetová kavárna. Prošli jsme tedy zbytek města a vrátili se do casi particular, abychom si zabalili, naložili věci do auta a cestou zkusili internetovou kavárnu podruhé.


Když jsme před onou „ochotnou“ seňorou stáli podruhé, sdělila nám, že internet už funguje, ale jestli chceme použít USB, tak to nejde. Na dotaz proč to nejde, odpověděla, že to prostě nejde a hotovo, ale jestli chceme, že o dva bloky dál je hotel, kde mají internet, ať to zkusíme tam. Zeptali jsme se, proč nám to tedy neřekla, když jsme tu byli poprvé. Na odpověď jsme nečekali, bylo to naprosto zbytečné. Hotel jsme našli, ale bohužel internet byl přístupný pouze ubytovaným hostům, nepomohl ani úplatek. Recepční nám ale poradila, že o pár metrů dál je telefonní společnost s internetem a tam, že nebude žádný problém. Pro jistotu jsme hned na úvod paní od telefonní společnosti ukázali USB. Usmála se a řekla OK, není problém. Hurá máme vyhráno!!! Omyl i tady nás dostali. Internet problém nebyl, to je pravda, ale USB počítat vůbec neviděl. Když jsme si zavolali seňoru ať nám poradí, pokrčila rameny a sdělila nám, že to nejde. Jediná možná cesta jak se dostat na USB byla přes email, nová zpráva a vložit přílohu z PC. Bohužel nešla otevřít a proto jsme email s celým souborem poslali Márovi do Čech s prosbou o vložení na internet na naše cestovatelské stránky. Povedlo se. Druhou polovinu našich cestovatelských postřehů vložíme na net až v Praze.


Znechuceni zážitkem jsme nasedli do auta a vydali se směrem na Cienfuegos s plánem najít casu particulares na Playa Rancho Luna. Playa Rancho Luna je maličkatá vesnička na pobřeží, pár kilometrů před Cienfuegos, kde asi jediná zajímavost a atrakce je delfinárium v mořské laguně, jinak nic. Bylo pozdě odpoledne a my tušili, že delfinárium bude nejspíš zavřené, ale co kdyby….. Delfinárium jsme našli hned, bylo liduprázdné a opravdu zavřené. Jediný člověk, kterého jsme viděli, byl nějaký zaměstnanec. Zavolali jsme na něj a snažili se z něj vydolovat, v kolik hodin ráno otevírají, za jakých podmínek se dá plavat s delfíny, kolik to stojí atd. nakonec jsme se mu odvážili nabídnout úplatek, abychom se mohli na delfíny jen tak maličko kouknout hned. Nepochodili jsme. Zeptali jsme se tedy alespoň zda neví o nějakém ubytování. Ani v tom nám neporadil. První casu particulares jsme našli kousek od delfinária, ale byla neútulná a drahá. Rozhodli jsme se, že najdeme jinou a vyplatilo se nám to. Nejen že cena byla levnější, ale koupelna byla z černého mramoru a majitelé byli víc než milí, ochotní a pozorní. Vyházeli jsme pouze tašky, vyndali plavky a hurá na pláž, kde jsme zůstali až do večera.




(více)

29.04.2011 01:00:00 | 1 komentářů | Autor: Bassák | stálý odkaz

Úterý 26.4.2011

Večer před usnutím jsme plánovaly, jak vstaneme brzo ráno, abychom udělaly ještě jeden ponor, ale nepodařilo se nám vstát včas a loď jsme nestihly. V klidu jsme se tedy nasnídali, zabalili a vydali se na cestu. Na dnešní den jsme naplánovali přejezd z María La Gorda do Trinidadu, což nám zabralo celý den. Průjezd Havanou jsme instinktivně a trochu s pomocí slunce zvládli na výbornou.


Pár kilometrů za Havanou nás přepadl hlad. Zastavili jsme v jedné restauraci u dálnice. Obsluha nás upozornila, že uvedené ceny jsou v CUC, na což jsme odpověděli: “Není problém.“ Jídelní lístek jsme moc nestudovali, protože byl nečitelný a navíc nám bylo řečeno, že mají pouze jedno jídlo „grilované vepřové maso s rýží a černými fazolemi“. Měli jsme hlad a tak nebylo co řešit, objednali jsme čuníka 4x. K tomu nějaké pivo, limonádu, Rebí si dala zmrzlinu a Míša s Renčou kávičku. Když donesli účet, mysleli jsme, že jsme si na začátku nejspíš špatně rozuměli a chtěli požadovanou částku 110 zaplatit v CUP. Bohužel k naší smůle jsme si rozuměli dobře a chtěli po nás CUC, jak říkali na začátku. Vzhledem k tomu, že byl jídelníček nečitelný a my se nezeptali na cenu jídla předem, museli jsme za svou blbost zaplatit 110 CUC. Koho by napadlo, že dva plátečky grilovaného čuníka s kopečkem rýže budou dražší než oběd v Havaně s plným stolem dobrot, včetně mořských plodů, za který jsme v 5 lidech platili necelých 80 CUC. Po této veselé příhodě pro Kubánce, jsme pokračovali necelých 250 km po dálnici. Kromě pravidelných dálničních policejních kontrol, kde se musí zpomalit na 80 km/h ze 100 km/h se nic mimořádného nedělo. Jen po 180 km najednou nebyl v protisměru asfalt a jezdilo se třemi pruhy na jedné straně. Ten prostřední pruh sloužil k předjíždění pro oba směry. Sjezd z dálnice jsme minuli, jelikož naše cílová stanice nebyla na návěstí. Po cca čtyřech km, opět Renča vzala za ruční brzdu a otočila směr naší jízdy do protisměru. To zvládá perfektně, má již natrénováno. Takže před námi je necelých 55 km do Trinidadu ze Santa Clary. V průvodci psali, že je tato trasa nejnebezpečnější na celém ostrově. Pod tímto pojmem jsme si nedokázali nic představit až do chvíle než jsme se tam objevili. Na mapě je tato silnici značená žlutě jako silnice druhé třídy. To že část cesty vedla přes štěrk a částečně přes zbytky asfaltu ještě nebylo to nejhorší co nás ten den potkalo. Autíčko postupně stoupalo do výšek okolo 800 m nad mořem a proplétalo se mezi až 0,5 m dírami v silnici. Na některých úsecích cesty jsme museli zastavit a přemýšlet kudy nejlépe projet a neutrhnout něco ve spodní části vozu. Panorama hor vše vynahrazovalo, byla to úchvatná podívaná. Na jedné takové vyhlídce Renča při rozjezdu zapomněla na díru vedle levého předního kola a zapadla do ní. Kolo vyselo ve vzduchu a my seděli na vaně motoru. Umí si vybrat. Okamžitě jsme vyskákali z našeho čínského obojživelníka a hodnotili jsme situaci.  Naštěstí se nic vážného nestalo, odlehčené vozidlo se dalo nadzvednout a vytlačit. Situaci jsme úspěšně zvládli, a proto jsme se na to napili. Renča dostala na oči černé brýle, lahev rumu a vyrazili jsme cestou proti slunci. Velmi jsme se těšili, až překročíme poslední vrchol a spatříme pohled do údolí Trinidadu. Po dvou a půl hodinách jsme se dočkali. Na necelých dvou kilometrech jsme se opět z 800 m nad mořem dostali do 100 m.n.m. Druhý rychlostní stupeň se vytáčel do 100 km/hodinu a brzdy smrděli. Všichni jsme drželi při sobě, abychom jízdu dojeli až do konce. Podařilo se, jsme v Trinidadu. Hned v první ulici nás zastavil kubánec, že dále nemůžeme jet, protože se silnice opravuje. Okamžitě využil situace a nabídl nám ubytování u svých příbuzných. Zabavil někomu kolo a jako správný vodivod jel před námi. Cesta byla dlážděná a jeho výkon na kole byl obdivuhodný, jelikož jednou rukou telefonoval, druhou zdravil známé a třetí se musel držet. S ubytováním jsme byli spokojeni, krásné koloniální sídlo se zahradou. Majitelé byli příjemní a tak jsme si plácli. Vynosili zavazadla, zkulturnili se a vyrazili s průvodci do centra města. Městečko žije svým typickým životem, mladý Kubánec nepracuje, mladý Kubánec tančí a zprostředkuje cokoliv.


A tak se stalo, že nám i tento Kubánec zprostředkoval večeři a jak jinak než v restauraci svých příbuzných. Restaurace byla v centru Trinidadu a byla opravdovým skvostem s vybranými způsoby personálu. V zahradě byl obrovský 200let starý strom. Atmosféru rodinné restaurace dotvářela živá kubánská hudba. Výborně jsme se najedli. Protože bylo málo hodin, rozhodli jsme se navštívit místní salsa tančírnu. Hemi se omluvil, že jde spát a tak to byla ryze dámská jízda.


Jako první přišel Kubánec pro Rebí. Než Rebí cokoliv řekla, předběhla jí její matka. Kubánec chtěl zlomit mladé maso a ne se vláčet se souškou. Nakonec si ke vší spokojenosti zatančily všechny tři a v rytmu salsy se protančily Trinidadem až do poslete.       


 


cesta do Trinidaducesta      


 


(více)

28.04.2011 09:49:36 | 0 komentářů | Autor: Bassák | stálý odkaz

Pondělí 25.4.2011

Dnes byl budíček v 7 hodin ráno, abychom stihli v 7:30 snídani a pak dojít na recepci vyměnit peníze, zaplatit ubytování na dnešní noc a připravit si ještě potápěčské nádobíčko. Na recepci jsme vyslali Renču. Když se vrátila, nasranost z ní jen ukapávala. Recepční jí řekl, že si má přijít vyměnit peníze později. Už to nevydržela a zeptala se ho, kdy přesně je to později. Večer jsme byli na recepci dvakrát a bez úspěchu. Jen tak se usmál, neodpověděl, pouze požadoval zaplatit pokoj na dnešní noc. Renča mu řekla, že by ráda zaplatila, ale právě proto si potřebuje vyměnit. S úsměvem odvětil, není problém můžete klidně zaplatit i v eurech.


Když jsme nastupovali na loď a pomalu se chystali zvednout kotvy, přiběhl člověk z divecentra se vzkazem od recepčního: dnes jsou velikonoce a za pokoj se platí o 10 CUC víc. Dlužíte  20 CUC a recepční je chce teď hned. Kdyby lidská blbost nadnášela, tak tento recepční by jistě létal někde ve vesmíru.


Celou velkou loď máme pro sebe a konečně vyplouváme. Váša, co by šnorchlista, Renata, Rebeka a Míša jako potápěči. První ponor byl jen několik málo metru od María La Gorda a trochu nás zklamal. Čekaly jsme mořské dno plné barevných korálů a hejna ryb. Ani jedno se nekonalo. Divemaster nám učinil velkorysou nabídku. Třetí ponor za zvýhodněnou cenu do jeho kapsy. Nakonec proč né, souhlasily jsme. Druhým ponorem si divemaster skóre vylepšil na 1:1. Bylo to jako plavat v akváriu plném ryb, včetně žraloka. Třetí ponor bychom charakterizovaly jako akvárium s podmořským labyrintem, plné tunelů…..nádhera. Večer jsme unaveni sluncem a vodou padli do postele už v půl desáté.


 María La GordaMaría La GordaMaría La GordaMaría La Gorda

(více)

28.04.2011 09:48:34 | 0 komentářů | Autor: Bassák | stálý odkaz

Neděle 24.4.2011

Posnídali jsme sojový jogurt, zabalili, poděkovali hostitelům a vyrazili do jeskyně Santo Tomás. Při příjezdu do místa určení nás zastavila armáda. Companěro gestikuloval rukama, nohama a my nechápajíc na něj valili bulvy. Jen do chvíle, něž jsme uslyšeli samopal vzor 56. Plná dávka donutila Renču přes zataženou ruční brzdu otočit auto na místě a schovat se za první barák. Vyskákali jsme z auta, jak to známe z branných cvičení (teď se to hodilo). Nechtěli jsme tak snadno padnout daleko od domova a tak jsme zalehli na zem vedle kubánské občanky. Něco tu nehrálo. Kubánka byla vyšnořená v nedělních šatech a Kalašnikov byl věrná maketa. Po desetiminutové detonaci, připomínající dobití Carského paláce v Petrohradě, zazněl pískot. Kubánka se oprášila a směřovala na náměstí za svými spolubojovníky, kde odevzdala mužíkovi v zeleném svou zbraň. Takových uvědomělých občanů bylo celé náměstí. Již se nemusíme na Kubě bát, když víme, že kubánský lid statečně chrání hranice před imperialistou. Nebyla to atrakce pro ostatní západní turisty, ale běžné civilní cvičení s armádou. Vzpomněl jsem si, jak tuto příhodu popisovali kluci v knize Cuba libre. Jenže ty to prožili v centru Havany a ne uprostřed vesnice zapadlé v horách a bez jakéhokoliv upozornění. Pro nás jen dobře, protože se zdržela první prohlídka jeskyně Santo Tomás, kterou bychom bývali asi nestihli a ke které jsme se teď přidali.


Na hlavu jsme vyfasovali blembák s čelovkou. Požadovali pevnou obuv. Časová náročnost 1,5 hodiny naznačovala, že by se mohlo jednat o krásný speleologický zážitek. Celý komplex jeskyní měří asi 46 km a má 8 úrovní. Nejsou zde vybudované žádné chodníčky pro turisty a tak jsme skutečně zdolávaly terénní nerovnosti i po bohaté krápníkové výzdobě.  Jen značený výstup ke vstupu do jeskyně je v horolezecké náročnosti na stupni 2 až 3. Jak se jmenují útvary ze zdola na nahoru a ze shora dolů, jsme si vzpomněl, až když jsem se při prolézání mezi nimi s baťohem zasekl. Vytvořil jsem stalagnát. Byl jsem součástí 6 až 7 milionového historického vývoje. Přírůstek je 0,7 mm za rok. Já jsem přirostl o 10 kilo za rok a teď jsem se nemohl protáhnout z minuty na minutu. Můžeme si osahat stalagmit, stalagnát, stalagtit a projít se po kalcitu. Zažili jsme absolutní tmu a guide zahrál na krápníkovou výzdobu. Viděli jsme pouze malinký kousek, 7. úroveň, ale opravdu úžasný. Za poznámku stojí, že Míše poprvé neprošla treková obuv žabky, a i když nechtěla, musela se jich vzdát a vzít si sandály. Na konci naší prohlídky již čekala před vchodem do jeskyně další skupinka natěšenců, kteří si od nás brali propocené helmy. Mou helmu jim guide nedal. Po obvodu helmy kondenzoval můj pot a vtékal do útrob, kde tvořil jednu souvislou vodní hladinu. Bylo to dost hnusný. 


Pak jsme hupsli do auta a jeli přes hory na nejzápadnější cíp ostrova. Zvolili jsme delší cestu přes dálnici, abychom nemuseli bloudit po okreskách. Dopravní návěstí se na Kubě vyskytují sporadicky, asi z důvodu matení nepřítele. Po projetí malebného koloniálního městečka Pinar del Río, kde jsme nenarazili na ukazatel dalšího směru, jsme směřovali největší možnou ulicí dále z města. Po dvou hodinách jízdy se ulice z úžila na silnici pro jedno vozidlo a když jsme po té dorazili k mostu přes říčku, vyslali jsme Míšu s foťákem prubnout, zda pod ní most vydrží.  Při dalších mostech, kde jsou přes konstrukci poházené trámky a přes trámky napříč prkna a občas plechy jsme jen zpomalovali do doby, než jsme si prohlídli jeden most, který  již nebyl průjezdný a byl vybudován náhradní betonový dočasný mostík vedle. Naštěstí tento byl již poslední. Dostali jsme se do krásné krajiny podobající se Viňáles. Kolem nás byly překrásně zelené kopce a mezi nimi se pěstuje ten nejjemnější tabák jehož listy se používají  jako obal na doutníky. Pochopili jsme, že jsme někde sjeli z cesty, ale za tu okolní přírodu se vyplatilo drkocat po silnici druhé třídy. Jen řidič sledoval cestu, aby někde nevylomil kolo nebo nezůstal vyset na vaně motoru. Náhle byla silnice bez děr a my jsme dorazili do poloviny cesty do městečka Guane. Osazenstvo vozu mělo hladík, jenže byla neděle okolo 14 hodiny. Naštěstí se nám ve městečku podařilo najít Kabaret s restaurací. Vyslali jsme zvěda, zda mají něco teplého k jídlu. Byla to venkovská restaurace s velmi hlučnou muzikou. Vozidlo jsme zaparkovali před vchodem do restaurace, abychom na něj viděli. Jídelní lístek byl částečně psán rukou, což jsme nemohli přečíst a tak jsme požádali servírku o přeložení toho klínového písma. Nebylo to potřebné, jelikož nám sdělila, že mají stejnak jen dvě jídla. Vepřový řízek za 20 a něco za 3. Česky jsme poznamenali, že ten řízek musí být zlatý. Odešel jsem na toaletu si umýt ruce. Podle obsahu podlahy a otočení kohoutku jsem usoudil, že zde voda neteče už dlouho. Mezi tím si holky objednali rýži s černými fazolemi a to něco, co Míša přeložila za pomocí slovníku jako párek. Chlazenou vodu ve džbánku jsme raději odmítli a vybrali si 1,5l Tucolu v originálním balení a dvě nějaká piva v plechovce. Naši již vyzkoušenou a oblíbenou značku piva Bukanero bohužel neměli. Po chvíli přinesli talíře s rýží a černými fazolemi a jeden talíř se třemi nakrájenými a opečenými párky. Míša se zeptala, zda je to komplet. Servírka odpověděla, že ano. Rýže byla dobrá a párek nebyl špatný, pochvalovala si ho i Renča, která je normálně vegetariánka Požádali jsme o účet. Platili jsme 20 CUC bankovkou, se kterou servírka odešla k baru, kde dlouho s číšníkem něco řešila. V tu chvíli nás teprve napadlo, že ceny uvedené na jídelním lístku nebyly v CUC, ale v CUP a že personál teď řeší, jak nám má vrátit


Celková útrata činila 78 CUP. Vzali jsme si tedy nazpět 20 CUC a zaplatili 80 CUP. Konečně se nám podařilo udat něco málo z vyměněných 2500 CUP ze 100 Eur. Když jsme zjistili, že ceny nebyli CUC, ale CUP, Míša si chtěla za tu cenu nechat udělat 10 párků.


Po občerstvení jsme naskákali zpět do auta a pokračovali dál západním směrem až k místu María La Gorda. Nádherný pohled se nám naskytl při odbočení na silnici, která lemovala pobřeží s několik kilometrů dlouhou pláží s bílým pískem a barvou moře, kterou jsme zatím všichni viděli jen na obrázcích. Okamžitě jsme zastavili a museli se jít na tu nádheru podívat z blízka. Celá pláž byla plná korálů a mušlí, které sem moře vyvrhlo. Široko daleko nabyl jediný člověk……no prostě Ráj.


Bylo kolem 17hod a od María La Gorda nás dělilo cca 12km. Natěšeni, že už se za chvíli budeme moc koupat v tomto ráji, přišlápli jsme plyn a 12 km přeletěli rychlostí blesku. Na konci silnice byla brána s vrátnicí, kde nás ochotně pustli dovnitř. Jen pro upřesnění, María La Gorda je potápěčská základna poskytující i ubytování. V recepci nás uvítal docela pohledný kubánec. Na dotaz, zda mají volné pokoje, odpověděl, že mají a na jak dlouho bychom chtěli zůstat. Když jsme řekli, že jednu noc, maximálně dvě, hned dodal, že má volné pouze dva pokoje a jen na jednu noc. Mají plno, protože právě končí velikonoční svátky, ale ráno se můžeme zeptat, zda někdo nezrušil rezervaci.


Vzali jsme klíče od pokoje a šli se ubytovat s tím, že vyhodíme pouze kufry a půjdeme si domluvit ponory na zítřejší den. Divecentrum nabízelo jednotlivé ponory nebo různě výhodné balíčky. Nás zaujal celodenní výlet lodí se dvěma ponory. Háček byl v tom, že pokud nebudeme mít ubytování na další noc, museli bychom pokoj vyklidit do 12 hodin, což se nám nelíbilo. V divecentru vidina vydělaných peněz zvítězila, stačilo zavolat na recepci a najednou měli volný pokoj i na další noc. Běželi jsme tedy zpět na recepci zaplatit pokoj na další noc a celodenní potápěčský výlet. Jelikož jsme neměli dostatečný obnos peněz na zaplacení pokoje, chtěli jsme si peníze vyměnit. Recepční nám sdělil, že není problém, ale že máme přijít později. Převlékli jsme se tedy do plavek a hurá do vody, z vody jsme vylezli se západem slunce. Ten večer jsme byli na recepci ještě dvakrát a vždy jsme dostali stejnou odpověď, přijďte později. 


Viňáles - Gran Caverna de Santo TomásP1010307


 


jeden z mostu na cestě z Viňáles do GuaneCesta z Viňáles do Guaná

(více)

28.04.2011 09:47:39 | 0 komentářů | Autor: Bassák | stálý odkaz

Sobota 23.4.2011

Vstávání bylo pomalé a ohnuté, než jsme narovnali naše mladé hřbety pokroucené morálkou. Snídani nám připravila majitelka domu. Oproti předešlým snídaním, byla velká změna, vajíčka, ale pozor jako amoleta ne míchaná. Tuto nevídanou změnu jsme si již objednali předešlého dne. Dále běžně, máslo, bílá veka a k pití: ovocný koktejl, kávu nebo teplé mléko. (Změna čaje za mléko zapříčinila, proč jsem na koni nemohl sedět ani se ohýbat, ale to až pak.)  


Po snídani jsme razili do hor na hřbetě vychrtlých (polo)koní v doprovodu kovboje. Měl jsem slíbeného koně s poloautomatem, jinak bych po svých zkušenostech s koňmi na to nevlezl. Než jsme došli na parkoviště neovladatelných jednokoňových dopravních prostředků, značně jsme se zpotili. Netušili jsme, že poznáme dokonale okolí Viňales. Kovbojovi jsme záviděli jeho kolo, na kterém k nám dojel.  My jsme po svých šlapali pěšky za ním. Po této rozcvičce jsme vděčně usedli do sedla. Modely to byli postarší, ale o to vypadali klidnější. Guide nám vysvětlil, že třmeny visí až u kotníků koní a ne pod jeho břichem, protože nejdeme na dostihy, ale na vycházku. Zařadili jsme rychlost a vyrazili. Poloautomat jménem Karolina nezklamal, jela rozvážně. Při čůrání se vždy zastavila, ale koblihy trousila za jízdy. 


Cestu jsme si s Renčou zpestřovali závody. Teď mám vylomené nohy z pobízení koně do slabin, aby se pohnul. Stejně to nepomáhalo. Kůň reagoval jen na povely do stran, takže jsme se vzájemně vytlačovali mimo stezku. Rebí jsme celou dobu neviděli. Ale párkrát jsme jí zaslechli bědovat: „Proč zrovna mě museli osedlat šneka“, a tak dále. Nejkrásnější pohled na Zemi je ze hřbetu koně. My doplňujeme: “Když z něj člověk konečně slézá.“ Koně reagovali velmi citlivě na všechny povely, jen zrychlení ignorovali. Není se čemu divit. Byla dohodnutá hodinová sazba. Dorazili jsme na ranč. Rančer nám podrobně vysvětlil zpracování tabáku a výrobu doutníků. Vše je tu EKO i to slepičí peří na sušených tabákových listech. Tabák z oblasti Viňales odebírá firma Cohiba.


Garážové stání koní už naštěstí nebylo daleko. Doběhli jsme do ubikace, přihodili pár věcí do baťohu a vyrazili na další výlet. Opět do údolí Ancona. Tam na turisty člověk nenarazí.  Na smluvenou schůzku jsme dorazili s půlhodinovým zpožděním, ale průvodce trpělivě čekal. Po skvělé domácí kávě, jsme se vydali zdolávat zdejší bujnou vegetaci do hor. Míša si opět vyšla v žabkách. Po hodině prudkého stoupání s mnoha zastávkami, kdy jsme se kochali výhledy do krajiny a přehoupli se přes hřeben, jsme dosáhli krásné laguny. Vrhli jsme se do vody a nechali se masírovat volně padající vodou vodopádu. Při cestě zpátky jsme potkali bachyni s nalitými cecíky. Naštěstí se chovala přátelsky.


Je to jedno z mnoha krásných míst, které nám Migel umožnil poznat a my jsme mu za to vděční. Na rozloučeno nás každého obdaroval otevřeným kokosem. Takže jsme naše malé česko-kubánské přátelství stvrdili přípitkem a mňamkou. 


ViňálesViňáles


 



(více)

28.04.2011 09:46:33 | 0 komentářů | Autor: Bassák | stálý odkaz

Pátek 22.4.2011

Ráno jsme posnídali, jako puzzle naskládali naše zavazadla a sebe do auta. Rozloučili se s Martou a vyrazili směr Viňáles. Cesta po dálnici naštěstí ubíhala rychle.  Do chvíle, kdy nás zastavil Kubánec s píšťalkou v ústech a v modré košili. Vystoupil z davu.  Vypadal jako uniformovaná osoba. Renata uposlechla příkazu a zastavila v levém pruhu dálnice.  Muž žádal o pomoc. Rozbilo se jim auto a potřebují vzít jednu osobu do města, aby zavolala pomoc.  Z  auta se ozývalo: „Ani náhodou!!!  Kam ho dáme?“ Byla to blamáž. Stopování tímto způsobem je tu běžné.  Po celou dobu jsme stáli na dálnici v rychlém pruhu a vozidla nás podjížděla.


V informačním centru Parque Nationale Viňales jsme byli krátce po 12. hodině. Hlavním cílem bylo získat potřebné informace, najít benzínovou pumpu, protože jsme nejspíš jezdili už na výpary a pak najít casu particular. Pumpu jsme našli hned a ubytování si nás našlo samo při tankování.  Oslovila nás tři mladá děvčata s výhodnou nabídkou ubytování. Domluvili jsme se, že se na ubytování podíváme. Jeden pokoj byl pěkný a čistý, druhý byl však přes ulici u sousedů. Chvilku jsme se rozmýšleli, protože jsme se nechtěli rozdělit. Když viděly naše váhání, nabízely  zdarma Mojito, a že cena za pokoj zůstane stejná, i když v něm budou spát čtyři lidé. Nakonec jsme si řekli, že postele jsou jako jeden a půl lůžko a že se tedy tuto noc vyspíme všichni v jednom pokoji. Vyhodili jsme zavazadla z auta, domluvili si večeři a výlet na koních na druhý den ráno a vyrazili na prohlídku místní krajiny a jeskyní. Dostali jsme se do míst, která jsou místní atrakcí, ale zajeli jsme i tam, kde jak se říká v Čechách, lišky dávají dobrou noc, tady na Kubě je to spíš, tam kde dobrou noc dávají divoká prasata.


Skončil asfalt na silnici a dál se nedalo jet, pro místní obyvatele jsme jistě byli atrakcí. Chvilku si nás prohlíželi a pak se jeden místní mladík Migel osmělil a zeptal se, jestli bychom se chtěli vykoupat. Nejdříve jsme nechápali, jestli nás zve do své koupelny, a nebo zda máme možnost vidět něco víc. Zvědavost byla silnější a vyplatilo se. Na cestu jsme přibalili několik čerstvě useknutých kokosů a vyrazili směrem k horám. Vykoupali jsme se v nádherné, jeskyní laguně punkevní řeky, prošli 150 metrů dlouhou jeskyni, kterou oko žádného Čecha jistě nespatřilo a viděli jsme kubánského národního ptáka Tokororo. Vzhledem k tomu, že jsme byli nadšeni zážitkem a naším kubánským průvodcem, domluvili jsme se s ním i na zítřejší den.


 



Viňáles


 


Viňáles


(více)

28.04.2011 09:45:39 | 0 komentářů | Autor: Bassák | stálý odkaz

čtvrtek 21.4.2011

Ráno jsme vstávali poměrně brzy. V plánu byla rychlá snídaně, rychlé balení a rychlý přesun do Cayo de Rosa, kde žije Marta (Míši teta). Vše běželo dle plánu až do doby, kdy jsme seděli v autě a zjistili, že naše mapa není dost podrobná, a proto nevíme, jak se k Martě dostaneme. Věděli jsme, že Marta bydlí na západ od Havany, protože nejsme blbé blondýny a dokážeme si v každé situaci poradit, koukli jsme na lišejníky a na polohu slunce. Havanou jsme projížděli se sluncem v zádech, až když jsme měli pocit, že jak se lidově říká „jsme v prdeli“, zeptali jsme se na cestu. I tady neplatí přísloví „štěstí přeje připraveným“. Bez mapy a se sluncem v zádech jsme byli na správné cestě. Možná stojí za zmínku ještě jedna příhoda. Cca 5km před cílem jsme si nebyli úplně jisti, zda jsme na křižovatce odbočili správně a hodlali se pro jistotu zeptat. Široko daleko byl jediný člověk, který seděl na koňském povoze jedoucím před námi. Vašek říká, stáhněte okénka, já ho dojedu, srovnám rychlost a vy se za jízdy zeptáte. A tak se i stalo. Pán byl trochu konsternován, nezmohl se ani na slovo a pouze ukazoval směrem k silnici, kterou jsme právě minuli. Vašek nečekal ani na naše zdvořilostní poděkování za pomoc a přišlápl plyn, aby se o pár metrů dál mohl otočit. Když jsme pána míjeli v protisměru, stále ještě ukazoval směr, kudy máme jet. V rychlosti jsme z okénka alespoň poděkovali. Na dotaz, proč nás nenechal Vašek poděkovat, odpověděl: „Moc se vykecáváte“.  Do Cayo jsme dorazili bez větších problémů a Marta už nás čekala.


Proběhlo velké přivítání a představování. Marta uvařila kávu, my mezi tím vybalili a připravili se na společný celodenní výlet.


První naše cesta vedla na pláž, kde jsme se vykoupali a obaleni pískem nasedli do auta a pokračovali dál do Soroa.


V Soroa jsme sjeli z hlavní silnice na parkoviště, přičemž jsme na levé straně míjeli malý koktejlový bar. Zaparkovali jsme na parkovišti a vydali se na obhlídku blízkého okolí. V okolí se nacházejí tři turistické atrakce. 1. Orchideárium 2. Vodopády a 3. Hotel Soroa s bazénem (osobní záležitost babičky).


V orchideáriu jsme očekávali orchideje, nakonec i sám název to napovídá. Pár orchidejí tam bylo, ale rozkvetlých jich bylo asi jen pět, nebyla sezóna. V zahradě byla spousta i jiných kytek, které si zasloužily zvěčnit. Nafotili jsme mnoho kytiček, abychom po návratu do Čech mohli vyzkoušet naší společnou kamarádku Martu K. …… jo Marta, jo Marta tu zná celá parta. Marta je nejen výborná zahradnice, ale zároveň i výborná léčitelka našich trýzněných orchidejí.  Všechny naše povadlé a nemocné orchideje končí na léčení či výměnném lázeňském pobytu u Marty ve skleníku.


 U vodopádů, se předpokládá, že člověk uvidí padat vodu. Na Kubě tomu, ale tak není. Jako všude na Kubě, ani zde to nebyla výjimka, že se za každou atrakci platí. Již znalí věci se ptáme, kolik stojí lístek pro jednu osobu, pro dvě osoby a pro čtyři osoby. Tady totiž časem zjistíte, že neplatí matematické zákony. Vlastní zkušenost z restaurace: 4 ks x 2,5 CUC  je na Kubě 12,5 CUC a podobně. V této oblasti jsme zatím ještě nenarazili, a proto jsme začali  být nervózní. Na dotaz: „ Teče ten vodopád, když je sucho!?“ Výběrčí se na sebe podívali a odpověděli: „Když je sucho, tak nemá co téci“. Poděkovali jsme za ochotu a s pocitem, že jsme nenaletěli, rozhodli se ušetřené CUCi prožrat v blízké restauraci, když se nám je podařilo uchránit před Kubánským systémem. Soudruzi z podstaty dále vybírají vstupné na vodopád bez vody, jelikož je to jejich přidělená práce. 


Restaurační zařízení 4 hvězdičkového hotelu vypadalo útulně. Skupina hudebníků vyluzovala ze svých nástrojů zvuky, které dotvářely poklidnou atmosféru. Obsluha restaurace přistoupila ke stolu s jedním jídelním lístkem pro pět strávníků. Otevřela ho, prstem přejela obě strany jídelního lístku a něco španělského s úsměvem řekla. Každý z nás si vybral z bohaté nabídky hlavní chod a k pití koktejl na účet oslavence Hemiho. (Asi jsme zapomněli napsat, že Váša dostal na Kubě novou přezdívku Hemingway, zkráceně Hemi.) Při objednávce nám paní z obsluhy vysvětlila, že koktejly nedělají, protože ty dělá bar u parkoviště. Na otázku: „Proč máte v jídelním lístku koktejly?“ jen pokrčila rameny. Byli jsme stateční a položili doplňující otázku: „Můžeme si tedy koupit koktejl v baru na parkovišti a v restauraci vypít?“ Paní rezolutně zavrtěla hlavou.  Smířeni s tím, že jsme bez drinku, začali jsme diktovat, kdo co chce k jídlu. Ta hodná paní nám sdělila, že to vše co ukazovala, nemají, a že mají pouze jedno jídlo. Beze slova jsme se zvedli a zamířili k baru na parkoviště. Jak se říká: hlad je převlečená žízeň.


 V Baru na parkovišti, nebyli uvedené ceny za koktejly. Požádali jsme tedy číšníka o nápojový lístek. Číšník požadovaný nápojový lístek vzal a odešel s ním do kanceláře. Po dlouhé době se vrátil a podal nám ho do ruky. Netušili jsme, co v něm změnil nebo nezměnil, ale pojali jsme nedůvěru. Učinili jsme hromadnou objednávku, ale číšník s úsměvem na lících nám oznámil: „Došel led, koktejly budou za 20 minut.“ A pak se ještě jednou zeptal „ Co si dáte?.“


Sedli jsme do auta s tím, že jedeme na další výlet „Las Terrasas“ a najíme se cestou. Zastavili jsme v maličké restauraci u cesty, kde se Marta ptala, zda mají nějaké jídlo a pití. Číšník odpověděl, že není problém a že mají prý velkou nabídku. Usadili jsme se ke stolu a číšník ochotně začal diktovat jídelní lístek. Vybral si úplně každý. Jídlo bylo výborné, najedli jsme se k prasknutí a obsluha byla víc než ochotná, milá a pozorná. Dokonce i Hemimu udělali narozeninové Mojito, které není v nabídce. Jediná podmínka byla ta, že si Hemi musí koupit celou flašku rumu, což nebyl problém. Zaplatili jsme, rozloučili se a s flaškou rumu jsme uháněli na „Las Terrasas“. Když uvádíme, že uháněli, myslíme tím do slova a do písmene. Hemi nemohl řídit, protože požil a tak se volantu chopila Renča. Na dálnici jela tak rychle, že přejela odbočku na „Las Terrasas“. Naštěstí dálnice na Kubě má své kouzlo. Běžně zde potkáte náklaďák či koňský povoz v protisměru, tudíž náš maličký přestupek, otáčení se přes zelený středový pás, tak abychom se vrátili k odbočce, kterou Renča přejela, byl zanedbávající.


Na„Las Terrasas“ chtěli nekřesťanské vstupné. Snažili jsme se smlouvat, dokonce i rozpitou flašku rumu jsme nabízeli místo peněz a i když vypadalo, že je výběrčí neoblomný, nakonec nás pustil bez placení. Prohlédli jsme si hotel, kterým prorůstá obrovský strom a přilehlé okolí. Při zpáteční cestě jsme milému pánovi věnovali spropitné.


Den se pomalu chýlil k večeru, a proto jsme se vydali na cestu zpět do Cayo. Po návratu proběhla nutná očista a pak dlouhé povídání u Kubánského rumu.


 


Soroa - oběd


   

(více)

28.04.2011 09:44:18 | 0 komentářů | Autor: Bassák | stálý odkaz

Středa 20.4.2011

Ve středu ráno, jsme vyzvedli Fábia, navštívili místní trh s ovocem a zeleninou, vyměnili peníze a vydali se opět do centra Havany. První zastávka byla ve fabrice na doutníky, která se nacházela v blízkosti Capitolu. Problém nastal při parkování. Žádné místo nebylo dost bezpečné, protože zde podle Fabila hrozilo, že nám na auto spadne nějaký balkon. Fabriku jsme nakonec nenavštívili, pouze si prohlédli její obchod, protože vstupné bylo na naše poměry dost drahé a ještě se tam nesmělo ani fotografovat.


Přeparkovali jsme auto na bezpečné místo a natěšeni běželi  ke Capitolu. Bohužel jsme pořídili fotodokumentaci této monumentální budovy pouze z venku, protože interiér je rekonstruován a veřejnosti nepřístupný. Prošli jsme kolem budovy Bacardi a zamířili do známého baru La Floridita. Usadili jsme se na bar hned vedle sochy papa Hemingwaye, objednali si Daiquiri  a vyfotili se s ním. Do baru vpadla partička čtyřicátníků. Mluvili plynně česky. Byli to totiž Češi, zřejmě zavodáři. Po ostrově se přemisťovali buď letadlem a nebo vrtulníkem.


 Večer jsme se rozhodli vyzkoušet restauraci, kde se dá najíst za peso nacionale, abychom si udělali obrázek, jak se jí za málo peněz. Restaurace na první pohled vypadala na zdejší poměry docela dobře.  Na všech stolech bylo prostřeno včetně talířů s naaranžovanými látkovými ubrousky. Míša přejela talíř prstem a vytvořila hlubokou brázdu v poli prachu. Moc lidí sem asi nechodí. Naštěstí talíře odnesli a příbory, kterých byly stopy jídla od předešlých hostů jsme přemyli v pivu a vyleštili ubrouskem. Jídlo nebylo žádný hit, ale jak se říká „hlad je nejlepší kuchař!


Jen pro představu: v normální restauraci jsme za jídlo v pěti lidech zaplatili 78 CUC, tady v této jsme zaplatili 330 NUC což je cca 14 CUC.


 Havana Capitol - hotel GrantHavana - Capitolio


 


 


Hotel Nacional - pohled z ulice MaleconHavana - hotel Nacional


 


 

(více)

28.04.2011 09:41:42 | 0 komentářů | Autor: Bassák | stálý odkaz

Úterý 19.4.2011 – Havana

Ráno jsme se vzbudili a ještě byla tma, bylo 5 ráno místního času.  Nevím, zda jsme z cesty měli naspáno dopředu, a nebo nás vzbudila nedočkavost.


Večer nám volal Fábio . Fábio je Kubánec s trvalým pobytem v Havaně, který v roce 1965 dokončil studium VŠCHT v Praze (umí česky hodně dobře) a kontakt jsme na něj dostali od našich příbuzných, kteří na Kubě žili a někteří žijí ještě i dnes. První seznámení s Fábiem a plánovaní exkurze s českým výkladem po Havaně proběhlo už z Prahy po e-mailu. Teď jsme byli v Havaně, a proto večer volal, abychom se domluvili na ráno, že nás vyzvedne v „casa particular“  (ubytování v soukromí) a vydáme se do ulic Havany společně. Vyzvedne nás v devět hodin a teď je pět.


Zapnuli jsme tedy PC a napsali pár postřehů a zážitků z předchozího dne. 


U snídaně, kterou nám nachystali majitelé „casa particular“, zazvonil telefon. Volal Fábio s tím, že máme poprosit majitelé casi, aby nám předjednali půjčení auta v půjčovně. Majitel ochotně zavolal do půjčovny a během chvilky vše vyřídil k naší spokojenosti. Cena za auto a den 65 CUC s tím, že auto přistaví během chvilky přímo před náš „domov“. Byli jsme ohromeni, jak jde na Kubě vše hladce. V devět hodin přišel Fábio, vlastně přiběhl. Stáli jsme venku před domem a v dálce jsme viděli staršího běžícího pána. Jaké bylo překvapení, když doběhl až k nám a představil se jako Fábio. Následovalo seznamování a objímání. Fábio je téměř 70letý muž, který jak jsme později poznali, je tak vitální, že nás všechny čtyři s přehledem strčil do kapsy. A nejen on. I majitel domu, kde jsme bydleli byl  83letý muž, o kterém jsme si mysleli, že mu je maximálně 70let. Prý oba s Fábiem pravidelně popíjí nápoj z ovoce Nonny, stejně jako Fidel Castro.


Auto z půjčovny přivezli, jak bylo domluveno, pouze cena byla jiná, 80 CUC. Po 45 minutách, po několika telefonátech a dramatického ztvárnění odchodu jsme se vrátili na původně domluvenou cenu 65 CUC. Podepsali jsme smlouvu, ale jako vítězi jsme se rozhodně necítili. Při ohledání vozu jsme zjistili tyto závady: nešla otevřít kapota – páčka smutně vysela na lanku, bouchnutá pravá zadní pneumatika, spojka v prdeli, kontrolka ABS svítila (ABS prý stejně nemáme) a místo na ovladač stahování okénka zelo prázdnotou. Auto však jede dopředu i dozadu, brzdy brzdí, světla svítí, klakson troubí, stěrače stírají a hlavně nás uchvátila barva auta, tak nebylo co řešit. Nasedáme a jedem.


První zastávka byla na náměstí revoluce (Plaza de la Revolución) s monumentem 139metrů vysokého José Martího. Po hodinové přednášce o historii Kuby jsme vyjeli výtahem na vrchol památníku. Před námi se rozprostřel úžasný pohled na celou Havanu. Na Plaza de la Revolución se pořádají průvody a manifestace oslavující revoluci a svobodu Kubánského národa. Viděli jsme to v barvách, masa lidu, školní děti v uniformách, vlaječky a transparenty nad hlavou. Při návratu k autu se Renča nedobrovolně seznámila s budoucím generálem Kubánské armády. Stačilo málo - namířit fotoaparát.


Na parkovišti vedle našeho auta Kubánec přelešťoval svou starou ameriku. Vašek s Renčou nedokázali odolat a přidali se. Byla krásná, máme ji nafocenou ze všech stran.


Naše další cesta vedla po slavném nábřeží Malecon až do centra Havany. Prošli jsme přes Plaza de la Catedral do malé uličky s proslulým barem La Bodeguita  del Medio, kde jsme si dali i stejně proslulý drink Mojito. Bylo to nejhorší Mojito, co jsme kdy pili.


 Dále jsme pokračovali do hotelu Ambos Mundos, kde v pokoji  511 pobýval Hemingway. Pokoj vypadal jako by ho Papa před deseti minutami opustil, akorát jsme nepochopili, proč si zavírá psací stroj do skleněné vytríny a před postel si dává zataras. Míša nám vše vysvětlila. Před cestou na Kubu četla knihu „Cuba Libre“ kde autoři popisují vlastní zkušenosti z Kuby včetně návštěvy tohoto známého pokoje. V knize popisuj,  jak vyzkoušeli Hamingwayovu postel, která jejich zatěžkávací zkoušku nevydržela  a praskl pod nimi rošt. Bohužel mi už tu možnost testování neměli, zřejmě po jejich návštěvě učinili nezbytná opatření.


Prohlédli jsme si náměstí Plaza de Armas a zašli do místní restaurace na výborné a vydatné jídlo. K autu jsme se dokutáleli a to jsme si říkali, jak na Kubě zhubneme. Poslední dnešní atrakcí byla pevnost  odkud byl impozantní výhled na Havanu v zapadajícím slunci.


 


Havana - PradoHavana - Prado


 


Havana Malacon - v pozadí bývalé velvislanectví USAHavana- Malecon


 

(více)

28.04.2011 09:33:54 | 0 komentářů | Autor: Bassák | stálý odkaz

cesta a přílet na Kubu

Letiště Ruzyň „Prague /PRG“ 17.4. 2011 19:02  (odlet 20:30)


Ať jsme balili  jak jsme balili a mezi sebou přehazovali věci, takzvaně vyvažovali, ladili hmotnost kufrů, nedostali jsme se na povolených 20 kg. Kufry vážili okolo 22 kg. S těžkým srdcem jsem se loučil s košilí s krátkým rukávem, abych odlehčil zavazadlu a neplatil za nadváhu aeroflotu za čemadan tvrdou valutou. Při odbavování zavazadel jsem byl zkroucený jako paragraf z toho jak jsem pravým kolenem zkušeně a nenápadně nadlehčoval zavazadla z 22 kg na 19,3 kg. Konečně jsem mohl uplatnit své dlouholeté zkušenosti z výkupu druhotných surovin.


Duty free shop 20:00


Na letišti v duty free shopu jsem koupil Becherovku jako pozdrav z Čech a parfém na cestu k přebití pachu rozkládajícího se potu.


Po loňských zkušenostech z deseti hodinovém letu do Indonésie, kde základem veškeré stravy byly mořské řasy, zaběhl jsem koupit pro jistotu ještě pití a bagety.


Vyplatilo se to. Na letišti v „Šerementěvu“ se všude v restauracích a kavárnách platilo v rublech.


Eura jsme na ruble směnili, ale to až po té, když jsme šilhali hlady a všimli si automatu s ruskými nápisy, který vypadal spíš jako hrací automat než směnárna. A to, že se nám povedlo směnit eura na ruble, byla vlastně skoro jako výhra. Takže automat jako automat.



Rusko – letiště Moskva „Moscow Sherem./SVO“ přílet  18.4. 1:20 ( časový posuv + 2 hod „PRG“)


Let proběhl bez vážných komplikací. Pouze Míša vyprovokovala mezinárodní konflikt, když si opovážila své malé 10 kg příruční zavazadlo položit na papírovou taštičku. Podle reakce rusky křičícího pasažéra taštička musela obsahovat minimálně smotek historicky hodnotného papirusu. Kupodivu, Míša ani necekla.


Sám jsem si oprášil ruštinu při výroku: „ Požalsta mužetě poposednuť k okňu,“ na pána sedícího na našem sedadle, čtoucího „Rossijskaju gazetu“. Pán odvětil: „Můžete česky, samozřejmě si přesednu a mimochodem Vaše ruština je výborná.“ Během letu jsme se dozvěděli, že pán je Čech pracující v Moskvě.



Celých 13 hodin strávených na letišti Šerementěvo jsme se snažili spát a najít něco k jídlu. Po hodině spánku se zaraženým jedním opěradlem mezi nohama a druhým pod žeberním obloukem, každá změna polohy vyvolala krutou bolest. Přemístit jsem se do kavárny, kde jsem vleže okupoval box až do rána.  Jak by řekl klasik: „Rána zde jsou chladná,“ ležel jsem totiž pod klimatizací. Ale při pohledu z okna haly, kde ještě na ranveji ležel sníh, mi bylo pocitově tepleji.


 


Kuba - Havana „Havana/HAV“  přílet 18.4. 19:24 místního času (časový posuv -6 hod „PRG“ a -8 „SVO“)


Z letu do Havany toho nelze mnoho zmínit, snad kromě kuriozity, zatavené porce 1/3 toustového chleba.  Let byl nekuřácký, ale bohužel i totálně abstinenční. Ani když jsme podpláceli letušku, a nebo se snažili přeplatit flašku v palubním duty free shopu, etanolu jsme si ani necucli (výrok z VŠCHT). Každý to řešil po svém. Někdo baštil antibiotika, někdo antihistaminika a někdo spal zkroucený pod sedačkou.


Odbavení v Havaně u dámské posádky proběhlo rychle a bez problémů. Váša byl se svým zavazadlem podroben důkladné kontrole, kde vysvětloval jak těžkou má alergii a revma, protože jeho obsah kufru připomínal hodně dobře vybavenou kubánskou lékárnu, včetně 5 lahví Alpy pro našeho kubánského přítele.


Konečně jsme tu!! Zbývá vyměnit peníze, sehnat TAXI a nechat se odvézt do Nuevo Vedado, kde jsme měli domluvené bydlení.


Směna tvrdých valut bez problému neproběhla. Na půl hodiny jsme zablokovali přepážku, protože nebyli připraveni na nájezd českých boháčů. Paní za přepážkou neměla dostatek peněz, aby uspokojila naší poptávku. Nakonec i tady se vše vyřešilo k našemu uspokojení v podobě plného batohu kubánských bankovek.


Cenu za TAXI jsme dohodli předem, řidič byl slušný, auto čisté a jako navigaci používal postávající Kubánce, kteří řidiči ochotně ukazovali cestu.


 


Večer jsme se družili s bytnou. V podpaždí pasy s vízem a v pravé a levé ruce překladové slovníky, španělsko - španělský a španělsko- americký ( alko - Havana 3 letá a nealko - Fiesta cola).


Následovalo první vysvětlování: bytná je abstinentka a Češka. Probrali jsme historii osudů rodin s vazbou na Kubu a charakteristické odlišnosti Kubánců a Čechů. Témata schůze: národní sociální hospodářství zaměřené na rozvoj turismu, sociální politika zaměstnanosti a zdravotnictví. Veškeré prohlášení a proklamace byli přijaty na další období následné pětiletky a jednohlasně schváleny. Náš ústřední výbor se lidově usnesl na složení: pokladníka, kulturního referenta, dvou předsedů, svazáka a pár alkoholiků. Celkem naše organizace je usnášení schopná v počtu čtyř delegátů. Funkce musíme kumulovat, abychom naplnili předepsaná místa. Konečného shrnutí a podepisování zápisu schůze jsem se již neúčastnil, protože mě přemohl spánkový deficit a bez řádné omluvy jsem opustil jednající terasu.  


Závěrečné ustanovení prvního dne na Kubě: „Přeji Kubě , aby zůstala pro místní obyvatele taková jaká je. A pevně věříme v její svobodu.“


Shrnutí:


Počátek schůze 21:30 hod – ukončení schůze: nebylo vidět jeho konce a zbytek jsem zaspal.


 


Letiště v Moskvě


 

(více)

28.04.2011 09:25:46 | 0 komentářů | Autor: Bassák | stálý odkaz

Příprava je v plném produ


Přípravy na expedici CUBA 2011, probíhají v plném proudu. A již se dolaďují poslední přípravy. Při přípravách na cestu  jsme zažili i úsměvnou příhodu při vyzvedávání Kubánského víza na velvyslanectví. Kde kubánský zaměstnanec, který předává víza, komunikuje jen rodnou španělštinou. Česky Vás pozdraví a rozloučí se. Takže,

Buenos días.

    Je trochu netypické, ještě před cestou, umístnit fotografie do galerie. Ale tyto fotografie zaznamenali dobovou atmosféru Kuby po jejím zrození. Jedno inspirační motto :„el partido es hoy el alma de la revolucion cubana“„strana je nyní duše kubánské revoluce“

Pokusíme se za pomocí místních obyvatel Havany nějaká místa opět navštívit a utvořit tu samou fotografii s odstupem času - padesáti let. Samotné pojetí cesty není nic závazného. A my jenž si ještě pamatujeme plánované hospodářství , víme, že plán stůj co stůj musí  dodržet. Plán budeme pevně  každý den přizpůsobovat možným okolnostem. Po pravdě, máme jen hrubé obrysy. Nemáme dopředu pevně stanovený plán, co, kde, kdy a jak dlouho. Již teď víme, že na tuto perlu Karibiku se bude chtít opět vrátit. Nelze stihnout  na místě se seznámit s jejich historií, současností za nějakých 16 dní pobytu. Taktéž se dodatečně omlouváme, všem těm, kterým jsme dopředu neřekli, že plánujeme tuto cestu do země, kde si myslí, že společné Československo mělo 20 miliónů obyvatel, protože věděli, kolik hektolitrů třtinového rumu průběžně dodávali. Okoukneme to tam a budeme na Vás myslet, až budeme plánovat další expedici na Kubu.

     Jelikož nejsem kuřák a jen příležitostní degustátor 40% nápojů a koktejlů, tak nevím, co tam nebudu dělat. Takže, když už tam budeme a budeme nuceni  nasávat autentičnost v doprovodu rodilého Kubánce po pamětihodných barech Havany , tak se obětujeme kvůli Vám a tu příležitost využijeme. Hlavně já, u oprýskaného pultu, pod zavěšenou židli u stropu. V den „D“ na místě „M“ udělám fotku „I‘m Happy“ s Habanos, Cohibou nebo s Romeo y Julietou  v ústech a budu držet za rameno bronzovou sochu  Papá a v druhé ruce nápoj  Papa Doble.  Bohužel drink ve Floriditě „Papa Doble“ mě již nenamíchá barman Constante Ribalaigua, který připravoval tento long do papírového kelímku a sáčku Hemingwayovi na cestu z baru. Ale doufám, že nástupci koryfeí Constante, Frank, Ariel a nebo Vanie, jenž jsou současný barmani ve Floriditě, odvedou svou práci svědomitě a my pokoříme Hemingwayův rekord 16 drinků „Papa Doble“. Tento Hemingweyův míchaný nápoj pocházející ze základu Daiquiri, ale bez cukru s dvojitým rumem. Vím, že alkohol snižuje hladinu cukru v krvi a pokládám si otázku:  Jak vážnou asi měl cukrovku Heminqway , když se ve čtyřicátých a padesátých létech na Kubě léčit takovým množstvím drinků?  Vše souvisí se vším a reakce mají následné akce. Chceme být alespoň po dobu pobytu  součástí autentičnosti a úplně se nechovat jak organizovaný turistický  zájezd pořádaný schválenými cestovními  kancelářemi, který autobusem zastaví před Floriditou vyklopí turisty na jednu skleničku  za třicet minut  je nařízen odjezd. Rád se podívám na „Dovolenou s Andělem“, ale již bych nechtěl být jeho organizovou částí.

(více)

16.04.2011 22:11:51 | 0 komentářů | Autor: Bassák | stálý odkaz

VIVA CUBA LIBRE

Cuba 2011


Proč právě Kuba 2011 -  z nostalgie po socialismu, z důvodu nenaplněných představ či učarován vyprávěním Míši dědečka, který na Kubě několik let žil a pracoval?  O cestě na Kubu se u nás často mluvilo, ale co si budeme povídat, v dřívějším režimu bylo s cestováním trochu problém, pak přišly děti, investice času i financí do rodiny a pořád bylo prostě něco, proč to nešlo. Letos si konečně splním svůj dávný sen……nejen, že se vrátíme v časovém pásmu, ale vrátíme se i do doby, kterou naše děti nepamatují…….bude to taková „Cesta časem“.


 Před návratem v čase, který nastane 17.4.2011 se nejprve přepravíme v časovém pásmu dopředu, abychom po 12ti hodinách strávených na letišti v Moskvě mohli z paluby Airbus A330 - 200 letecké společnosti Aeroflot opět zamávat matičce Praze. Ve večerních hodinách pak přistaneme na ostrově Svobody v Havaně na mezinárodním letišti José Martí.  Ještě ten večer (18.4. 2011) nás v Havaně čeká vojenská přehlídka ku příležitosti 50letého vítězství nad invazí v zátoce Sviní v roce 1961.  Další návrat v čase pro nás znamená oslava 1. Máje J…..moc se těším do průvodu. Prozatím nikdo z účastníků zájezdu nechce se mnou vstávat ve čtyři hodiny, abychom se dostali do čela průvodu.        


     Začalo to ještě v minulém století v době povinné četby a mladické nerozvážnosti, kdy jsem vzal do ruky knihu spisovatele Ernesta Millera Hemingwaye.  Již si nepamatuji, její název. Ani jsem nechápal obsah této knihy nebo povídky. Jen si pamatuji, že to mělo něco společného se sněhem.


    „He had drunk double frozen daiquiris," I read as I sipped. They were the kind that made Thomas Hudson feel "the way downhill glacier skiing feels running through powder snow and, after the sixth and eighth … like downhill glacier skiing when you are running unroped."


    I have never been downhill glacier skiing, roped or unroped. But I was starting to understand how Thomas Hudson felt.                                            


                                                                Úryvek z románu „Islands in the Stream" 


Volný překlad:


    "Pil dvojité ledové daiquiri," četl jsem a přitom usrkával. Byl to ten druh nápoje, který v Thomasovi Hudsonovi vzbuzoval pocit... " jako když člověk sjíždí po ledovci na lyžích a jede v prašanem; po šestém a osmém daiquiri měl člověk pocit muže na lyžích, který sjíždí po ledovci a není přivázaný."

    Nikdy jsem na ledovci nelyžoval, přivázaný ani nepřivázaný. Ale začínal jsem rozumět, jak se Thomas Hudson cítil.                            


                                                                   Úryvek z románu „Ostrovy uprostřed  proudu“ str. 202.


    A to se událo  někde v Havaně:při pití dvojítých daiquiri frappé, taková ta velká, jako dělal Constatnte, ve kterých nebyl vůbec citit alkohol a která při pití chutnala, ....................


    Jako mladík, jenž jsem chtěl poznat svět, začal jsem se zajímat o tento druh kapitalistické zábavy. Požádal jsem o pomoc svého dlouholetého spolužáka, vzdělávající ho se v té době v oboru socialistické gastronomie. Po několikátém naléhání mě vzal do vyhlášené restaurace v posledním patře Slovanského domu, kde vykonával praxi. Teď bychom řekli na řízenou degustaci. Jeho MISTR odborného výcviku se uvolil poskytnout své léty nabyté zkušenosti v této záležitosti. Postavil nás vedle kasy k malému omlácenému pultu a odešel někam za plentu. Po chvíli přišel s bílými rukavicemi a v ruce držel na mraženou lahev. Na lahvi byly vidět jen otisky od prstu a pod roztátým ledem červenozlatá etiketa. Lahev položil na pult   a vedle ní ještě nerezový tácek se třemi velkými nachlazenými skleněnými panáky. V rukavicích uchopil lahev a hliníkový uzávěr odšrouboval. Lahev mírně naklonil a nechal upadnout vlastní vahou čirou hmotu do skleniček. Obsah skleniček měl podobnou konzistenci jako má med. Rychle zašrouboval uzávěr a vyzval nás k uchopení skleniček. I pro něj to byla vzácná chvilka. Podal poslední informace, ve kterých zaznělo, že celý obsah sklenky máme polknout najednou a hlavně "nekousat". Uchopil jsem skleničku a prsty okamžitě přimrzly ke skleničce. Obsah jsem hodil do úst a zuby kousnul do čiré hmoty. Následovalo rychlé plné polknutí. Ucítil jsem oheň v krku, který okamžitě vystřídal mráz, mrazení na čele a umrznutí všech buněk v hlavě. Necítil jsem zuby, ústa, krk a jen jsem si uvědomil, že hlavou mlátím o stěnu před sebou. MISTR, jen řekl „říkal jsem nekousat“ a odnesl v bílých rukavičkách na mraženou lahev za plentu. Po procitnutí, jsem se dozvěděl, že se jednalo o originál Stoličnayu russian vodku, která se měnila z pevného skupenství na kapalné. Byl to long drink upravený do našich zeměpisných podmínek, takové naše „frozen daiquiri“. Tak teď ještě sjet ledovec hlavou na před a budu se cítit jako Hemungway v La Bodeguita Del Medio.


 


 

(více)

27.03.2011 19:55:46 | 0 komentářů | Autor: Bassák | stálý odkaz

10.5.2010 Cesta domu

V Tulambenu jsme se s naší částí "expedice Bali 2010 rozloučili, utřeli slzy a vydali se na letiště. Cesta z Tulambenu na letiště proběhla bez problémů. S řidičem jsme se loučili kolem půl dvanácte. Do odletu nám zbývaly 3hod.


Letištní hala v Denpasaru byla plná rozespalých děti. Některé potichu spaly stočené na sedačkách, některé rodičům v náruči a některé?.....řvaly jako, když jde tele na porážku. Strašný!!!!!!Už jsem se těšila do letadla na klid a pohodu. Co čert nechtěl, ten jeden malý, šikmooký, rozeřvaný, rozmazlený řvoun letěl s námi v letadle. Nevím kdo měl větší štěstí, jestli ten prcek nebo já, ale hned po startu jsme všichni upadli to těžkého bezvědomí a probudila nás až letuška na snídani. Evidentně stál tentokrát bůh při mě, protože kdybych neusnula, asi bych v Soulu vystupovala v poutech za vraždu.


 Z Denpasaru jsme odletěli dle planu v pondělí 10.5.ve 2:20 místního času, v Praze byla ještě neděle 9.5. 20:20hod. V Soulu jsme přistáli v 10: 05 místního času.( v Praze 5:05)


Naše první cesta vedla na WC a pak hned šupky dupky do internetové kavárny odkud píši tento report. Poslední zprávy ze světa hlásají, že sopečný oblak z Islandu se pomalu blíží nad Českou republiku. Doufám, ze jsme si náklonnost bohů nevyčerpali a že naše letadlo šťastně přistane tam kde má.


Loučím se se všemi čtenáři tohoto blogu a pokud nám bude ještě fungovat tiskárna na bankovky, třeba někdy příště z našich cest tady na blogu nashledanou. paaaaaaa paaaaaaaaaa

(více)

10.05.2010 00:00:00 | 0 komentářů | Autor: Míša | stálý odkaz

9.5.2010 - Neděle

Ranní snídaně v duchu Bali. Objednáte si toust se šunkou a donesou toust se slaninou. Po upozornění, že jste si objednal toust ze šunkou, vám s úsměvem odpoví, že šunka došla a přinesou náhradní toust se šunkou bez šunky za stejnou cenu. Od nákupu plnotučné hořčice jsou naše jídla objednávaná tak, aby jsme si ji mohli dát. Zatím zapalujeme obětní smradlavé tyčinky a dáváme dary bohům za Islandskou sopku, abychom se do stali do Čech, protože dnes po půlnoci odlétáme domů. Další zprávy možná podáme ze Solu. (více)

09.05.2010 00:00:00 | 0 komentářů | Autor: Bassák | stálý odkaz

8.5.2010 - Sobota

Tým plánoval do brzkých ranních hodin, jak motivovat nejmladší účastníky expedice do chrámu Pura Lempuyang v nadmořské výšce 1058m. Počet schodů, které vedou nahoru v průvodci uváděli 1700, já jsem je spočetl na 1702 schodů. Na parkoviště odkud se vychází k šesti chrámovým komplexům rozsetých po celé hoře, jsme jeli cca dvacet minut na jedničku a modlili se, aby to autičko vyjelo.


 S optimizmem a nadšením jsme vyrazili k prvému komplexu. Opomněl jsem zmínit, že vždy na parkovišti vás někdo odloví a sdělí, co vše je možné v chrámovém komplexu vidět, dá vám nějakou stvrzenku a požaduje cálung. Nasadili jsme naše fešné zástěrky(sarongy) a hurá na památky. Prošli jsme všechny komplexy na hoře, ale nejdůležitější je samotná cesta. Cestou jsem viděl celé božstvo Bali, triko bylo propocené již na 5O schodě a pak už z něj celou cestu jen kapalo. Potil jsem se i mezi prsty na rukou, nikdy před tím jsem nic takového nezažil. Ještě, že nesvítilo slunce. Počítání schodů vám dává naději, že to někdy skončí. Dostáváte se do stavu, že si nepamatujete, jak jdou čísla za sebou a co počítáte. Cestou po schodech vás předcházejí balijské ženy s nákladem tak dvaceti kilo na hlavě a vy jste rádi, že se můžete přidržovat zábradlí. Z vás leje a oni jsou suché. Nebo vás předchází skupinka tří pánu s tím, že jeden nad nimi drží deštník ve velikosti slunečníku od staropramene. Nedíváte se nad sebe, protože vidíte jen další schody. Na vrcholu ve chrámu jsme začali rozjímat, začal ceremoniál. Když nahoru došly děti, měl jsem pocit, že docela obstojně ovládají balijsky, protože jsem jim nerozuměl ani slovo, jak dávali znát svůj zájem o tento výstup. Jako první zvedly kramle a zdrhly k autu. Za všechno tohle úsilí se vám může odměnit nádherné panorama Bali, nebýt však mraku, který se nad horou vznášel. Tento výstup doporučuji jako odtučňovací kůru. Celkem jsme našlapali přes cca 4.000schodů.


 Nohy dostaly pěkně zabrat, ještě celé odpoledne jsem si připadal jako dědula se stařeckým třesem. Míša s Renčou prohlásily, že jméno Lempuyang se jim na vždy vrylo do čéšky.


Dále jsme pokračovali prohlídkou vodního paláce Water Palace (letní sídlo zdejšího krále) a navštívili jsme komplex s vodními jezírky- Tirta Gangga, kde jsme se vykoupali. Na památku jsme udělali poslední společné foto “Expedice Bali 2010”, protože zítra v noci naše skupina odlétá domů. Po návratu do hotelu si většina členů dnešního výletu objednala masáž a pivo. Bylo jedno, zda jsou plnoletí nebo ne. Na Bali se to bere jinak. Zdejší děti také jezdí na motorkách, od doby, kdy dosáhnou na řídítka a na brzdu.

(více)

08.05.2010 00:00:00 | 0 komentářů | Autor: Bassák | stálý odkaz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se